Nijak nezahálí ani série komorních klubových koncertů Stimul Nights, která na podzim také představí zajímavá jména. Hned 24. září se v rezidenčním prostoru Stimul Nights - Café v lese - představí švédský saxofonista a improvizátor Mats Gustafsson se svým žhavým power jazz triem Fire! Vykřičník v názvu švédského tria není planou chlapáckou nadsázkou, ale vcelku střízlivým náznakem toho, co posluchače čeká. Fire! se pyšní drtivou rytmikou rozvíjející hypnotické, repetitivní figury poučené krautrockem i dubem, nad nimiž Gustafsson spřádá divoké improvizace na saxofon, fender piano a elektroniku.
Fire!
27. října pak vystoupí v Café v lese poprvé v Praze Zbigniew Karkowski, jeden z nejvlivnějších současných skladatelů elektronické hudby. Spojuje světy současné skladby a industriální hudby a je klíčovou postavou pro vývoj náročnějších forem noise music. Vaše sluchovody budou rozhodně stimulovány! www.stimul-festival.cz
Brněnští Progres 2 letos oslavili několika velkými koncerty 45 let od svého vzniku. Historie této mimořádně úspěšné kapely už dlouho patří takřka výhradně do rubriky Retro, ačkoli možná ne definitivně.
:: vzdálených světů hlas ::
Prog, progesivní rock. Těžko najít jinou kapelu v Československu, která by tenhle termín na přelomu 60. a 70. let 20. století naplňovala líp než Progres. Tehdy ovšem ještě jako The Progress Organization a s vědomím, že v lednu 1971, kdy natočili své první a na dlouho poslední album Barnodaj, ještě termín progrock vlastně ani neexistoval.
Kapele, kterou koncem roku 1968 založili kytarista Pavel Váně, bubeník Zdeněk Kluka, klávesista Jan Sochor a baskytarista Emanuel Sideridis, učarovali tehdy především stylotvorní Cream ze Spojeného království a Vanilla Fudge ze Spojených států. Váně už měl za sebou cennou zkušenost ze Synkop 61, naší nejstarší dodnes fungující beatové kapely, se kterou dokonce nazpíval na singl její největší hit Válka je vůl. Pavel chtěl ovšem dělat tvrdší a progresivnější hudbu, a proto se, jak sám říká, trhnul. Podobně na tom byl Zdeněk Kluka v Atlantisu s Petrem a Hanou Ulrychovými. Váně s Klukou se nejen po hudební stránce dobře doplňovali. Na začátku předělávali skladby svých vzorů, a brzy začali pracovat i na původním repertoáru. Všichni v kapele byli také výraznými zpěváky a konkurencí jim tehdy v republikovém měřítku byly jen bratislavské Prúdy s Hammelem a Vargou, ačkoli ti byli stylově trochu jinde, a v Praze snad Matadors, Apollobeat s Janem a Petrem Spálenými, Petr Novák s George & Beatovens a Olympic. Flamengo si ještě muselo delší dobu počkat na příchod Vladimíra Mišíka ze sotva vzniklého Blue Effectu, Collegium Musicum a Ursinyho Provisorium byly ve stádiích zrodu. Po několika klubových koncertech se Progress Organization zúčastnili řady výzamných festivalů na Moravě i v Čechách, a koncertem v pražském Radiopaláci v březnu 1970 fascinovali kromě publika i Hynka Žalčíka, nadšence a šedou eminenci domácí beatové scény, který následně zprostředkoval natáčení jejich prvního alba pro Supraphon. Předcházelo mu během roku 1970 ještě trojskladbové EP, či spíše singl na rychlost 33 u krátce existující brněnské značky Discant, které dokumentuje chuť kapely k experimentům. Bezmála osmiminutová kompozice Jana Sochora Klíč k poznání, jedna z prvních skladeb Progres s českým textem, zabrala jednu stranu, na druhé jsou Klukův Snow In My Shoes a jediný zdokumentovaný autorský příspěvek Emanuela Sideridise, nazvaný Fortune Teller. Sochor a Sideridis byli tehdy také nejvytíženějšími zpěváky v kapele.
Trvalo ještě skoro rok od setkání s Žalčíkem, než Progres nastoupil k natáčení v dejvickém studiu Supraphonu. Čtveřice si zatím připravila nové, česky zpívané skladby, otextované převážně Petrem Ulrychem. Mnohé z nich získaly finální podobu vlastně až ve studiu. Pavel Váně: „Nahrávání probíhalo v etapách, a i když to bylo ve velmi dobře vybaveném studiu, bylo to ještě pořád na 4 stopy. Točil s námi velmi dobrý zvukař Petr Kocfelda, režii nám dělal Honza Spálený, který patří takříkajíc k naší krevní skupině, byl už tehdy pro nás osobnost, klidnej a trpělivej, a hlavně nemachroval, jako někteří řežiséři při našem předchozím natáčení v rozhlase. Protože jsme si tam navymýšleli spoustu věcí, dechy, smyčce a sbory, to nahrávání na čtyřstopák probíhalo tak, že jsme byli všichni ověšený spoustou nástrojů. Honza Sochor tam třeba měl mít na začátku cembalo, pak klavír a varhany, ale protože se to všechno jelo v kuse, tak jsem čembalo na záčátku hrál já, pak jsem odehrál pasáž s kytarou, kterou jsem měl na krku, museli jsme to všechno odzpívat zároveň se sborama atd. To už si teď nikdo neuvědomuje, jak se dnešní nahrávání od toho strašně liší.“
A jak se při nahrávání projevoval Hynek Žalčík, uvedený na albu jako producent? „Žalčík přispíval hlavně organizačně, tehdy ještě producent do hudby prakticky nezasahoval. On třeba sehnal zpěvačky z gymplu vedle, které nám nazpívaly sbory – tak se tam ocitly Jana Paulová a René Nachtigalová. Napsal nám taky svůj možná první text pro skladbu Ptáčník.“
Hynek Žalčík přivedl i hráče na dechové nástroje. Progres si hraní s dechy vyzkoušeli už při brněnských koncertech a natáčení EP se členy jazzového orchestru Gustava Broma, na albu se objevili členové různých těles, m.j. spoluhráči Karla Gotta. V několika písních aranžmá spoluvytvářejí sekce trubek a trombónů (a někdy i hobojů a fléten), skladbu Time z druhé, anglicky zpívané poloviny LP, dobarvilo barytonsaxofonové sólo Zdeňka Jareše. Albu se dostalo veskrze vřelého přijetí, když koncem roku 1971 doputovalo na pulty prodejen Supraphonu. V anketě časopisu Melodie bylo vyhlášeno albem roku 1972. Jenže to už oslavovaná kapela prakticky dávno neexistovala.
Už před začátkem natáčení desky, na podzim 1970, se tři členové Progres po zralé úvaze a pod vlivem postupující „normalizace“ rozhodli k řešení ne právě nejradostnějšímu, ale nezbytnému pro zajištění živobytí svých rodin a také získání adekvátní nástrojové aparatury. Sochor, Kluka a Sideridis nastoupili ke kapele zpěvaček Marthy a Teny Elefteriadu, vedené kytaristou Alešem Sigmundem. Váně chytil lano od kamaráda z Bratislavy, baskytaristy Fedora Freša, a na rok nahradil v Collegiu Musicu Rasťa Vacha, který šel studovat. Frešo si dokonce představoval, že mu Váně pomůže v nové kapele se zpěvem, ale k tomu nějak nedošlo. Zato můžete jeho kytaru slyšet na obou stranách slavného EP Hommage a J.S.Bach / Ulica plná pláťov do dažďa, o jehož vydání u Pantonu v roce 1970 se Pavel také zasloužil. Po přátelském odchodu z Vargova Collegia, budoucí absolutní jedničky slovenského progrocku, se Pavel Váně stal na několik let také dělníkem pop music, tentokrát v Praze. S kapelou Atlantis, čítající stále některé spoluhráče Zdeňka Kluky z 60. let, doprovázel sourozence Ulrychovy a Jitku Zelenkovou. Během té doby ještě Progress Organization několikrát vystoupili v brněnských klubech, a naposled pak na 3. Beat Festivalu v Praze roku 1971.
:: POD KRYCÍM JMÉNEM BARNODAJ ::
Po pražské etapě s Ulrychovými se chtěl Pavel Váně spojit v kapele Marthy a Teny s bývalými spoluhráči, jenže Kluka se Sochorem se krátce předtím rozhodli postavit nový soubor pro Boba Frídla. Pavel se tedy znovu sešel aspoň se Sideridisem, který se však po nějaké době rozhodl vrátit s rodinou do země svých předků, tedy Řecka. Nicméně v březnu 1974 došlo k tomu, k čemu prostě dojít muselo. Obě jmenované doprovodné kapely se spojily a tak byla někdejší Pokroková organizace znovu pohromadě, byť s basistou Pavlem Pelcem na místě Emanuela Sideridise. Manažer Oskar Man jim postupně povolil i „Progresovké okénko“ při koncertech, a také tu byl stále příslib natočení druhého alba, vzešlý od Supraphonu po úspěchu debutu. Vedle hraní s etablovanými pophvězdami tak začala kapela (tehdy i se saxofonistou Pavlem Knotkem) pracovat na písničkovém albu Mauglí, přinášejícím poprvé kiplingovské téma ve zpracování básníka Pavla Kopty. Natáčelo se opět až po dlouhé době, v říjnu 1977 opět ve studiu Dejvice. Deska zní aktuálně a zajímavě, i když trochu rozháraně. Nevyrovnané jsou i texty – nejlíp vyznívají ty, ve kterých Pavel Kopta uchopil téma takřka popisně: Váněho Mauglí a Osud patří do zlatého fondu Progres, na koncertech dodnes zní i hardrockové boogie Strach a nezapomenutelný je jediný příspěvek Jana Sochora, jemná balada Prám z trámů. Jistým předvojem věcí příštích je další Váněho skladba Dopis v láhvi se zajímavým aranžmá dechů. Bárka Progres 2 tedy touto deskou znovu vyplula na moře uměleckého vyjádření, byť album vyšlo v roce 1978 pod hlavičkou Barnodaj – anglický název The Progress Organization byl už tehdy pochopitelně nemyslitelný. V době vydání bylo už zas všechno jinak. Všichni až na Jana Sochora se vyvázali z doprovazečského zaměstnání a vrhli se na přípravu něčeho, co neodvolatelně zahýbalo zdejší rockovou scénou.
:: OTČE NÁŠ JSME PTÁCI, PTÁCI VESMÍRU ::
Vzdálených světů hlas z radarů volá nás
Volá nás sluncí stín, Ikarův já jsem syn
…
Dvaadvacet století řekám zpíval stařec Mráz
Hříchy prvních početí, hříchy Kainů žijí v nás
Pro mě osobně bylo setkání s tímto voláním zcela zásadní, a možná je Dialog s vesmírem právě tím jedním albem, které nejvíc ovlivnilo mé směřování nejen v hudbě. Téma komponovaného pořadu začalo vznikat už během hraní s Bobem Frídlem, když Zdeněk Kluka a Pavel Váně sdíleli hotelové pokoje. Klukova vášeň pro sci-fi literaturu se potkala s autorskou ambicí manažera Oskara Mana, který podněty muzikantů zpracoval do epické podoby. Kluka, Váně a Pelc si pak témata rozebrali, aby začali pracovat na jednotlivých skladbách, a k nim potom Man napsal texty. Během jam sessions v domovském klubu Šelepka našli druhého kytaristu Miloše Morávka z kapely Regenerace (v ní už tehdy působil i Roman Dragoun), ke klávesám vybrali konzervatoristu Karla Horkého s arzenálem moderních syntezátorů a skladatelskými ambicemi. Konečná podoba „rockové opery“ vznikala víc jak rok. Během té doby kapela nazkoušela i paralelní písničkový repertoár, kterým se jakž takž živila při hraní na tanečních zábavách.
V kolektivním vědomí Progres 2 se zrodil také tento modifikovaný a nadlouho platný název kapely. Vazby na brněnskou uměleckou bohému přinesly spolupráci s výtvarníky Borisem Myslivečkem, Janem Dungelem a Václavem Houfem, fotografem Jefem Kratochvílem a kameramanem Karlem Slachem, kteří se podíleli na scénické podobě Dialogu. Režisér Divadla na provázku Peter Sherhaufer se ujal celkové režie provedení. Celá audiovizuální podoba programu přitom vznikla vlastně z docela komického popudu: „Bylo to v době jazzrocku, věděli jsme, že tam budou dlouhý sóla, který třeba nebudou všechny bavit. Řekli jsme si, že aby se lidi nenudili, tak jim k tomu pustíme obrázky,“ vysvětluje Pavel Váně. „Když jsme hráli s Bobem Frídlem, hrozně nám vadilo hrát tři minuty, uklonit se, poslouchat potlesk a tak pořád dokola. Tak jsme si řekli ne, budou tleskat až na konci. A bylo vymalováno,“ doplňuje ke spojení jednotlivých skladeb do celistvého bloku Pavel Pelc. Ptal jsem se obou pánů také na nejsilnější zážitky s Dialogem. Pelc: „Jedním ze silných zážitků bylo, když jsme to poprvé předvedli naživo a zjistili jsme, že to funguje. My jsme rok cvičili něco, co prostě nemuselo vyjít.“ Váně: „Byl to naprostý krok do neznáma. Tvořili jsme rok v podstatě tajně, a neměli jsme skoro žádnou odezvu. Vědeli jsme ale, jelikož moje matka tehdy dělala tajemnici v brněnské činohře, že mezi divadelníky, kteří se na premiéru sjeli z celé republiky se přes Provázek proslýchalo, že to bude zajímavej tvar. A taky že premiéra bude zároveň nejspíš derniérou, protože něco takového nemůže komunista dovolit.“
Nicméně to vše nějak prošlo. Premiéra Dialogu s vesmírem se konala 27. února 1978 v brněnském Divadle na Výstavišti. Dokonce se ji podařilo natočit, záznam pak vyšel poprvé v roce 1993 na značce Monitor společně s reedicemi prvních dvou alb. Se studiovou verzí to také nebylo jednoduché. Když ji krátce po úspěšné premiéře nabízeli v Pantonu, neprošla („Dvojalbum, to má jen Vašek Neckář“). Teprve po víc jak roce a stovce úspěšných repríz se podařilo prosadit alespoň jedno LP s podtitulem „Průřez rockovou operou“ plus doprovodný singl (se zkrácenou verzí Písně o jablku) a trojskladbové EP.
Připomeňme, že termín rocková opera užili nejspíš poprvé v roce 1970 pozdější muzikáloví velikáni Andrew Lloyd Weber a Tim Rice pro své dílo Jesus Christ Superstar, vydané na dvojalbu za účasti Iana Gillana a dalších pěveckých hvězd i výkvětu britských rockových a jazzových instrumentalistů. Zatím patrně nejzásadnější tematický projekt rocku s následnou bombastickou audiovizuální podobou, The Wall jedinečných Pink Floyd, se taktéž v Anglii v roce 1978 teprve rodil a Visací zámci se svým traktorem ještě rejdili ve školních lavicích. Stejně tak Olympic tenkrát teprve startoval svůj maratón v nové sestavě a o ekologicky laděných Prázdninách na Zemi se nezdálo snad ještě ani Zdeňku Rytířovi. A pravda, bylo tu už nepřímo zmíněné Planetárium s Neckářovými Bacily a geniálním Otakarem Petřinou… Zajímavé shody a konvergence, co říkáte?
Ještě jednou oba Pavlové. Pelc: „Já mám kromě té práce na Dialogu nejsilnější zážitek jakožto šťastný skladatel něžné, pomalé Písně o jablku z doby, kdy už jsme hráli Mozek. Vraceli jsme se z koncertu v Ostravě a někdy po půlnoci mi Zdeněk říká: Tam je rozsvícená hospoda, tam mi zastav, já si musím koupit pivo. Zastavili jsme a v té hospodě bylo asi 50 úplně ožralých havířů, Ostraváků, kteří řvali Píseň o jablku. Tak jsem říkal: Přátelé, toto je můj strop. Já už výš nedosáhnu.“
Váně: „Já myslím, že jsme do toho každej vnesli svoje vnímání, i lidi to vnímali každej jinak. Pro někoho to byla taková trošku floydovská věc, i když my jsme Pink Floyd prakticky neznali. Pro někoho bylo zážitkem, že se tam mluvilo o heroinu, a já osobně jsem tam nejvíc cítil podtextové emigrační téma.“ Nutno dodat, že Váněmu, který je v Dialogu hlavním zpěvákem a takříkajíc frontmanem, po roce 1968 emigroval otec, kterého už nikdy v životě nespatřil. Emigrovala i jeho tehdejší dívka a řada kamarádů a přátel.
:: ŽE TVÝCH VLASŮ V NÍ SE DOTÝKÁM ::
Budoucnost už byla. Náš život v pozemské dimenzi je plný paradoxů. Když se Progres 2 chystali po třech stovkách repríz Dialogu k práci na novém programu, už bez Karla Horkého, nastoupil ke klávesám Roman Dragoun, taktéž charismatický zpěvák se skladatelským potenciálem. V roce 1980 vznikla dokonce propagační fotografie nové pětičlenné sestavy, která si na koncertní fungování musela počkat víc než 25 let!
Na dvojici Váně-Kluka, pamatující start kapely v letech 1968 / 69, přišla krize. Pavel Váně situaci vyřešil odchodem a sestavením nové party Bronz, v níž se znovu sešel s Karlem Horkým. Progres pak zůstal na dlouho čtyřčlenný a s obnovenou silou se pustil do další práce. Bylo jasné, že nový program bude pokračováním v nastoupené cestě. Třetí kniha džunglí vznikala podobně jako Dialog s tím rozdílem, že cesta už byla prošlapána jak ve smyslu koncertního provedení, tak gramofonové verze. Skládali všichni z kapely, přičemž velmi podstatný je tu vklad Romana Dragouna, střídajícího se v sólovém zpěvu se Zdeňkem Klukou. Jeho Muž který se podobá odvrácené straně měsíce perfektně navázal na úspěch kultovního Heroinu, neboli Planety H. Bosche II, a také baladičtější Romanův Svět džungle nebo emotivní finále To já se vracím z pera Pelcova patří k vrcholům dvojalba, natočeného ve slovenském Pezinoku a vydaného v roce 1982. Textové stránky projektu, zaměřeného na odcizení moderního člověka přírodě, se po zesnulém Oskaru Manovi ujal zkušený Vladimír Čort, m.j. velký fanda sci-fi. Pavel Pelc: „Při nahrávání v Pezinoku jsme byli okouzleni technikou, na kterou jsme do té doby nebyli zvyklí a také přístupem osazenstva, bylo to naprosto skvostné. Ivan Minárik, který dělal zvukaře, byl velmi vstřícný našim představám, vynikající experimentátor a navíc muzikant.“
Třetí knize džunglí předcházel singl s enigmatickou Dragounovou baladou Že tvých vlasů v ní se dotýkám (později Romanem znovunatočenou na album Otlučená srdce) a na Progres dosti netypickou písní Člověk stroj. „Tu jsme udělali pro Šípa do Hitšarády, kterou vyhrála, takže účel byl splněn,“ říká autor Pavel Pelc.
Když se dvouletý maratón koncertování s Knihou chýlil ke konci, Roman Dragoun a Miloš Morávek, kolegové už z dob předprogresovské Regenerace, se rozhodli své hudební představy nadále rozvíjet v nové kapele Futurum, do které si vybrali ještě kytaristu Emila Kopřivu ze Synkop a bubeníka Jana Seidla. To je ovšem jiný příběh, ačkoli se s Progres story ještě později protnul.
:: ROZEBRAT, ROZBOŘIT, VYBOURAT ::
Pelc: „My jsme se Zdeňkem osaměli a místo zoufání co dál jsme začali skládat. Rozhodili jsme sítě a hledali kytaristu a klávesáka. Ještě jsme nikoho neměli a Mozek byl už z 80% složen. Laborovali jsme s čtyřčlennou dechovou sekcí, která se nám ale za 14 dní sama od sebe rozpadla, a pak nám bývalý manažer sehnal dva kytaristy, Aleše Bajgera z Ostravy a Petera Peteraje z Bratislavy.“ Bajger ze skupiny Atény, dnešní spolupracovník Vladivojny La Chia, se zapojil i pěvecky, Peteraj měl za sebou několikaleté účinkování ve Vargově Collegiu Musicu.
Měl tehdy Progres nějaký záměr posunout se stylově? „Tehdy už jsme znali Pražský výběr, ne že bychom chtěli znít jako oni, ale chtěli jsme být tvrdší, aby to byl útvar, ale ne jako Třetí kniha džunglí, která je romantická a záměrně rozvláčná. Od Mozku jsme chtěli, aby tam byla dynamika, a zároveň to byly písničky v délce 3-4 minuty. Pak jsme s Vladimírem Čortem vymysleli příběh a spojovací texty na základě sovětského sci-fi autora L.A. Dněprova, ta jeho povídka Maxwellova rovnice nás chytla, přišel s tím vlastně Zdeněk, který ji četl jako první.“
Úderný Mozek se vešel na jedno album, vydané Pantonem v roce 1984. Jaké byly ohlasy v početném táboře fanoušků? „X procentu lidí se líbila spíš ta romantičtější Kniha džunglí, říkali: Na nás už je to moc ostrý… Ale naopak zas přibývali noví fanoušci, takže ten směr byl dobrej a ti dva kytaristé tomu dali velice slušnej odpal.“ (Pavel Pelc). Albu předcházel obligátní singl s vynikajícími skladbami Nech je být a Normální závist.
…
A přišla Změna. V čem spočívala? „Zdeněk udělal stejnojmennou píseň a v podstatě celej projekt byl tápání. Měl to být návrat k normálním rockovým písničkám, nicméně až tak moc to nevyšlo. Už tam nebyl ten tah. Začal hodně skládat i Aleš Bajger, napsal jednu věc ve stylu tehdy nesmírně populárního reggae, při čemž já jsem se velmi kroutil. Slušně řečeno, byla to stagnace. Ohlasy byly normální, nebyl to propadák, ale sami jsme na pódiu neměli pocit, že takhle to chceme.“ Album Změna vyšlo tentokrát u Supraphonu v roce 1986, a kytaristu Petera Peteraje na něm nahradil Milan Nytra s klávesami.
…
„Potom jsme se Zdeňkem začali připravovat Otravu krve, dávat dohromady témata. Když jsme je začali zhudebňovat, zjistil jsem, že tomu hudebně nerozumím a asi ani nechci rozumět, nemělo to nic společného s tím, co jsme spolu začínali dělat. Zdeněk tím byl ovšem okouzlen, strašně to chtěl, takže jsem to vzdal, slušně jsem pozdravil a šel domů,“ říká Pelc. Progres / Pokrok byl už tedy vlastně jiná kapela a její parodie na budovatelskou kulturu 50. let s tváří potrhlého kabaretu ladila s dobou Perestrojky. Studiové verze se vlastně ani nedočkala, část nahrávek z roku 1988, vydaných po revoluci na víceméně „posmrtném“pantonském albu, pochází z koncertu, část z nich vznikla jako demo. Mezitím se už vztahy mezi Klukou a Váněm natolik normalizovaly, že v roce 1988, ke dvacetiletí vzniku Progress Organization a deseti letům Progres 2, proběhlo turné Progres Story se všemi dosavadními sestavami kapely.
Pavel Váně se v mezidobí, po praktickém umrtvení Bronzu následkem legendárního článku „Nová vlna se starým obsahem“ v komunistické Tribuně (Bronz doplatil na to, že na koncertech hrál Heroin), stal průkopníkem tzv. heavy folku, nejprve v přiležitostných uskupeních folkových přátel a pak s následným triem Bowle, které v porevolučních dobách dosáhlo i slušného ohlasu v přilehlém zahraničí. Zbývá dodat, že Pavel Pelc se po odchodu z Progres stal nakrátko členem Futura, než Dragoun a Seidl přijali nabídku Michala Pavlíčka a nahradili ve Stromboli emigrovavší Vendulu Kašpárkovou a Klaudia Kryšpína. Miloš Morávek odešel z Futura po prvním albu k Synkopám a pak k melodickým metalistům Kern. Zdeněk Kluka se v porevolučních časech věnoval skládání hudby pro divadlo a reklamu, od konce 90. let potom také originální a velmi úspěšné kapele Čankišou, kterou založil se svým synem.
:: OTOČÍ SE PLANETA, OTOČÍ SE DÉMANT ::
Pavel Váně: „Když potom přišel v roce 1992 druhý ročník festivalů Comeback, kde mohly konečně svobodně zahrát všechny kapely, který hrály za komančů, mohli jsme už se Zdeňkem natolik vzájemně komunikovat, že jsme se domluvili na rekonstrukci kapely. Povolali jsme do zbraně základní trio, Zdeněk přivedl z vedlejší zkušebny mlaďochy, kytaristu Ivana Manolova a Borka Nedorosta na klávesy. Později jsme čím dál častěji zvali k hostování Romana a v nějakém okamžiku i Miloše Morávka, čímž jsme byli schopni autenticky obnovit dvě naše nejsilnější etapy, Dialog a Třetí knihu džunglí. Krom toho v téhle sestavě zahrajeme i starý pecky a něco z Mozku. Takže pořád hrajeme, chodí hodně lidí a hlavně na nás začali chodit i mlaďoši, což nás velmi příjemně překvapilo, a sami se pořád mlátíme mezi touhou ještě něco natočit a jakousi leností to opravdu zrealizovat.“
Květnových koncertů ke 45. výročí vzniku kapely se nedožil Jan Sochor, který zemřel po dlouhé nemoci 6. února 2013 v Berlíně. Poslední ze zakládajících členů, Emanuel Sideridis, dorazil na pražské i brněnské vystoupení z Řecka.
…
Co říci na závěr? Pokud sledujete světovou scénu progresivního rocku, víte dobře, že Dialog s vesmírem i Třetí kniha džunglí jsou v této oblasti známy a vysoce ceněny, stejně jako zásadní alba Blue Effectu, Synkop nebo Collegia Musica. Možná se zeptáte, proč jsem jako několik mezititulků v tomto článku použil úryvky z textů, které najdete na sólových albech Romana Dragouna. Vězte tedy, že jednak mi k tématům jednotlivých kapitol prostě seděly, a také je Romanova tvorba, kterou slovy opatřuje převážně jeho letitý přítel a kamarád z dětství Milan Princ, jednoduše tím nejaktuálnějším materiálem z tábora Progres.
Addendum: V roce 2o18 kapela vydala dlouho oćekávané nové album Tulák po hvězdách. 22 čevence 2o21 zemřel baskytarista Pavel Pelc ve věku 71 let. V prosinci 2023 zemřel baskytarista Emanuel Sideridis.
Volá nás sluncí stín
Ikarův já jsem syn
Diskografie:
THE PROGRESS ORGANiZATiON
Klíč k poznání (EP Discant 1970)
Barnodaj (Supraphon 1971)
BARNODAJ
Mauglí (Supraphon 1978)
PROGRES 2
Dialog s vesmírem (LP+EP+SP Panton 1980)
Třetí kniha džunglí (2LP Panton 1982)
Mozek (Panton 1984)
Změna (Supraphon 1986)
Dialog s vesmírem /live/ (Monitor 1993)
Progres Story 1968-2008 (DVD+2CD FT Records 2008)
Tulák po hvězdách (2LP/CD Indies Records 2018)
PROGRES / POKROK
Otrava krve (Panton 1990)
Autor. Miloš Latislav, foto prevážne z archivu Pavla Váněho
Zkrácená verze článku vyšla v časopise Rock & Pop 8+9 / 2013
