Recenze BOHEMiA :: Singly a rozhlasové nahrávky 1976-1978

 BOHEMIA – Singly a rozhlasové nahrávky 1976–78 

Tomáš Padevět 2023

Total time: 56:46 + 43:37

Pětice Bohemia byla v době svého vzniku v roce 1975 bezpochyby českou superskupinu. Sešli se v ní totiž dva členové Flamenga z období alba Kuře v hodinkách – saxofonista a flétnista Jan Kubík a baskytarista Vladimír Guma Kulhánek (oba mezitím prošli orchestrem divadla Semafor) plus dva členové Blue Effectu – klávesista a zpěvák Lešek Semelka a kytarista (v předchozím působišti ovšem obsluhující baskytaru) Josef Kůstka. Posledním do party byl nadlouho bubeník Pavel Frištenský.

Záměrem kapely zpočátku bylo hrát úderné rockové písně v duchu Kuřete v hodinkách, což na chronologicky ražené kolekci dokumentují hlavně první dvě skladby z Kubíkova pera. Ticho i takřka hardrockový kus Nádraží bylo mým domovem s expresivním Semelkovým zpěvem jsou zároveň asi nejhodnotnějšími položkami kompletu pro ty, kdo už znají 8 skladeb, vydaných původně na čtyřech singlech (zbylých šest kusů bylo dosud skryto v archivu Českého rozhlasu). Kytaristou v nich ale není Kůstka, který nevydržel situaci s nedostatečnými možnostmi koncertování a tím i obživy a odešel k Neckářovým Bacilům. Nejdříve ho nahradil do té doby neznámý Andrej Horváth (později byl členem Vargova Collegia Musica), kterého můžete slyšet v prvních třech nahrávkách z počátku roku 1976. Novým kytaristou se pak stal tehdy 21-letý Michal Pavlíček z kapely Expanze, který svou mclaughlinovskou hrou posouval výraz Bohemie stále víc k jazzrocku a záhy se začal prosazovat i autorsky.

Fůzování rocku s jazzem tu probíhá na rytmické i harmonické úrovni vcelku osobitě při srovnání s jinými domácími soubory toho žánru (tedy hlavně Jazz Q, Energit a Impuls), ale i se světovými veličinami typu Mahavishnu Orchestra, Return To Forever, Herbie Hancock či britskými průkopníky Nucleus a Soft Machine. Počáteční rockové průraznosti ale postupně postupně ubývá a některé ze sedmi zpívaných skladeb na prvním disku (jmenovitě Co mi brání a Přístav žíznících), převážně dříve vydaných na singlech, už dokonce chytají i nastupující disco vlnu. Nejlepší z nich tak zůstává Semelkova balada Vína křídel s textem Pavla Vrby a lahůdkovou Pavlíčkovou kytarou. Lešek ji ostatně krátce hrál i s M. Efektem, kam se po natočení jediného alba Bohemie koncem roku 1977 vrátil, jelikož mu vývoj kapely jaksi nekonvenoval. Vina křídel je zároveň jedinou skladbou z této kolekce, ve které neuslyšíte Jana Kubíka, jehož místy zajimavě elektrifikovaný tenorsaxofon, klarinet a flétna jsou patrně nejvýživnějším a rozhodně nejjazzovějším prvkem v tvorbě Bohemie.

Ze sedmi zpěvných a náladových, místy i dramatických instrumentálek, které tvoří zbytek prvního CD, mírně vyčnívají poslední dvě Pavlíčkovy singlové skladby King Gong a U studánky z jara 1978, v nichž už elektrické piano Leška Semelky nahradil Jan Hála se stejným nástrojem a syntezátory (a autorským přispěním), zatímco Frištenského za bicími vystřídal Pavel Trnavský. Navíc přibyl perkusista Jiří Tomek. V  přechodové sestavě ještě se Semelkou i Hálou, Trnavským a hostujícím Michaelem Kocábem (elektrické a akustické piano) mezitím vzniklo jediné album Bohemie, ambiciozní Zrnko písku o pěti dlouhých zpívaných skladbách.

Rozhlasový koncertní záznam z Pražských jazzových dnů v dubnu 1977 (opět s Kocábem v roli hosta), který tvoří převážnou část druhého CD, obsahuje dvě písně z tehdy ještě nenatočeného alba plus dvě další povedené a dříve nevydané Pavlíčkovy instrumentálky. Nahrávka však trpí zvukovou nevyvážeností (např. baskytara je téměř nezřetelná), kterou nezachránil ani mastering. Ten je bohužel proveden ledabyle i v případě studiového disku. Závěrečná Hálova skladba Po funuse veselka z Bratislavských jazzových dnů v prosinci 1977 je pak zvukově úplně nejhorší, přestože už byla vydána slovenským Opusem na dvojLP Bratislavské džezové dni 1977.

Pozitivním prvkem je na tomto archivním dvojalbu rozhodně pečlivý a informativní sleevenote z pera editora Jaroslava Riedela a celkově je kolekce vítaným počinem pro všechny příznivce českého jazzrocku a progresivní hudby 70. let. Škoda jen, že Supraphon odmítl vydavateli poskytnout licenci na Zrnko písku, protože jinak bychom měli kompletní zaznamenanou tvorbu Bohemie k dispozici pohromadě.

Recenze ZEMĚTŘESENÍ 2: Finále

::recka::

ZEMĚTŘESENÍ 2: Finále

2CD / 2LP WARNER MUSIC 2023

Total time 67:52

Když v roce 1993 vyšlo první Zemětřesení, vytýkal jsem mu především skutečnost, že z plánovaného alba Jiřího Schelingera obsahovalo nanejvýš pět písní. Nevadil mi lehce zmetalizovaný zvuk a styl, ani zpěv Aleše Brichty. Už tehdy jsem vyjádřil naději, že by někdy mohlo dojít k dotažení projektu. No, museli jsme si na něj počkat 30 let…

Finále ovšem předcházely dvě polovičaté desky sestavy Zemětřesení 2, z nichž je sedm skladeb na novém (dvoj)albu víceméně převzato. Proč to takhle nešlo rovnou, pánové? A proč nám Finále předkládáte na 2CD, když se vejde na disk jeden a kupující tak za něj zaplatí zhruba o stovku víc?

Ale slibuju, že další otázky klást nebudu. Dodovo (protože pan kytarista je asi tím, koho z alba cítím nejvíc) nové Zemětřesení je pro mě značně diskutabilní. A to především interpretací. Takřka všem skladbám chybí vnitřní tah a hutnost Schelingerovy kapely, jak ji známe ze studiových nahrávek Lupiče Willyho a Stavrose Niarchose (například) i nejlepší dochované živé nahrávky z Humpolce 1980, která už většinu písní z alba obsahuje. Miloš Doležal nectí původní nosné riffy a melodické vyhrávky Standy Kubeše a svévolně je rozmělňuje, čímž nejvíc trpí skladba Cesty. Stavros Niarchos, v originále největší nářez, vyznívá skoro dechovkově. Dále Dodo přidává spoustu nadbytečného sólování a kvílení ve stylu kytaristů jako Randy Rhoads, Yngwie Malmsteen nebo Zakk Wylde. A přitom od posledně jmenovaného, který zcela po svém a s velkým pochopením natočil mj. kompletní první album Black Sabbath, by se mohl učit, jak reinterpretovat zásadní dílo. Nahrávce, jejíž zvuk lze jen stěží označit za moderní, neprospívá ani převážné zdvojení kytarového partu. Kubeš s basistou Janem Kavalem to dávali jednoznačně mnohem líp a když už byl v kapele Milan Schelinger s druhou kytarou, hrál funkční beglajty.

U některých skladeb se musím speciálně zastavit. Cizinec, takřka otrocky obšlehnutý z patrně ještě ne zcela hotové verze na mizerné nahrávce z Klicperova divadla v Praze roku 1981, je neúměrně natažen samoúčelnými instrumentálními pasážemi. Daleko sympatičtější je mi sevřená verze Milana Schelingera s Projektilem na albu František Ringo Čech 1983, která má i logičtější text. Skladba Můžeš vejít, 21. století, natočená taktéž Milanem na jeho album p.f. 2000, zase trpí mnohonásobným opakováním refrénu na konci, čímž dosahuje neúnosné stopáže skoro osmi minut. Navíc je na albu hned druhá a otázkou je, zda tam vůbec patří. Pokud ano, byla by možná svým charakterem a poselstvím vhodná až na konec. Dvojskladba Hodina H / Hostina, taktéž dříve natočená Milanem Schelinerem a známá ze dvou nekvalitních koncertních záznamů s Jiřím, zůstala daleko za představou, jak by mohla znít v dotažené profesionální nahrávce.

Nemyslím, že by Finále mělo znít, jako by bylo natočeno v roce 1981, ačkoli to skoro vypadá, že to tak Miloš Doležal, zpěvák Mladen Djelmo, basista Miloš Doležal mladší a bubeník Štěpán Smetáček (nebo další dva bubeníci v několika písních) vlastně chtěli. Navíc prohlašují, že právě tohle je ta kompletní, Schelingerem zamýšlená podoba alba. Ale k tomu se ještě vrátím. Z celé desky ovšem spíš než proklamovanou poctu králi českého hard rocku cítím exhibici, nedostatek pokory a nepochopení ducha a hudební celistvosti jeho díla. Zdůrazňováno je pak podle promomateriálu skryté poselství, které duchovně probuzený zpěvák údajně do alba vložil a které se tato verze snaží ozřejmit. Je mi líto, ale podle mě se to nepovedlo.

Samostatnou kapitolou je zpěv Mladena Djelma. Jakkoli oplývá podobnou barvou hlasu jako Jiří Schelinger, schází mu lehkost projevu a cit pro frázování v rámci melodií a slov. Ony totiž texty Ringo Čecha často úplně nectily jazykové zákonitosti ve vztahu ke zpívatelnosti a Jirkova výjimečnost byla mimo jiné v tom, že je dokázal přirozeně podat – viz třeba vypravěčský text skladby Sen. Navíc hlas Mladena Djelma je hlubší, takže to celé ve výsledku i s výše zmíněným chybějícím vnitřním tahem zní jak zpomalený Schelinger. Aleš Brichta se na prvním Zemětřesení vyrovnal s tímto úkolem nepoměrně líp a po svém.

K písňové posloupnosti a údajné kompletnosti víc jak 67-minutového alba: Na vinyl se, jak my starší víme, vešlo na začátku 80. let většinou maximálně 50, ale spíše 40 minut hlasité rockové hudby. Takže vyvstává otázka, co sem nepatří. Krom závěrečného Světlonoše s nešikovným textem Romana Zahrádky (který vystupuje jako spritus agens celého projektu) na Schelingerovu melodii, nalezenou na kazetě z jeho pozůstalosti a skladby Můžeš vejít, o které jsem už psal, to nejspíš budou písně Sen a Alchymista. Krom toho, že vyšly ve zvukově možná nejvydařenějších nahrávkách na Jirkově posmrtném singlu v roce 1981, prohlásil o nich v době vzniku prvního Zemětřesení v roce 1993 Milan Schelinger, že na albu být neměly. Ale mohly být jeho singlovou předzvěstí, takže tu nijak neobtěžují, ačkoli úrovni originálů se zdaleka nepřibližují.

Ke stylisticky nezvládnutému obsáhlému sleevenotu Romana Zahrádky, vytištěnému tak malým písmem, že na něj v bookletu CD málem potřebujete lupu, se snad ani nebudu vyjadřovat. Autor by možná udělal lépe, kdyby názory i domněnky v něm obsažené nějak důkladněji podložil. Zbývá zmínit dvě pozitiva Finále. Jedním je baskytara Doležala juniora, aspoň trochu se blížící hře Jana Kavaleho, jehož razantní pravačka spolu s Kubešovou kytarou a bicími Josefa Havlíčka dělala hard rock Schelingerovy a Čechovy kapely tak průrazným a unikátním. Druhým jsou samozřejmě samotné písně, které ani po víc jak 40 letech neztratily nic ze své síly.

P.S.: Pokud chcete slyšet materiál alba pohromadě v podobě dochovaných původních studiových i živých (byť ne právě nejkvalitnějších) nahrávek, najděte si na www.mixcloud.com můj mix s názvem Zemětřesení 1.

2,5 z 5  Miloš Latislav (psáno pro www.rockandall.cz)