Třetí světovou přežijou jen krysy a Red Baron Band

S Paulem Kowaczem o Red Baron Bandu, Doupěti a dalších projektech

Ve studiu Doupě dokončuje své páté studiové album Last Chance pražský Red Baron Band. Doupě ovšem není jen studio, ale i zatím víceméně soukromý koncertní prostor, kde hráli a hrají nejen legendy domácí scény (Guma Kulhánek, Luboš Andršt, Michal Pavlíček, Emil Viklický) ale i osobnosti světové rockové a jazzové historie (John Scofield, Darryl Jones z Rolling Stones, Leo Lyons z Ten Years After). Red Baron Band vydává studiové album po dlouhých 10 letech, proto jsem se sešel v Doupěti k rozhovoru s Paulem Kowaczem, kytaristou, skladatelem a vůbec duší kapely, který od počátku drží vlajku souboru společně s bubeníkem Radkem Horníkem.

Vznik a diskografie Red Baron Bandu

Pavle, jak jste se poznali s Radkem Horníkem?

Bylo to v roce 1993 na koncertě kapely Freeway Jam a představil nás Honza Holeček. Tam jsme se naťukli, že máme stejnej vkus na muziku. Radek mi řekl, že je bubeník, což mě zaujalo, ale vzápětí mi sdělil že hraje asi jen 6 měsíců, tak mě to zas přestalo zajímat. Jenže jsme se potkali na dalším koncertě a já se dozvěděl, že chodí na lekce k Paulu Schenzerovi z Freeway Jam. Tak jsme si řekli, že si zkusíme někde zahrát. To se podařilo ve zkušebně vedle tehdejšího Borátu v prosinci 1993 a zjistili jsme že to bude fungovat. Od tý doby spolu hrajeme. Začali jsme dělat vlastní písničky a sem tam i něco převzatýho.

Ty jsi chodil do Lidové školy umění, nebo jiné umělecké školy?

Já jsem chodil od 14 do lidušky, ale dali mě na basu místo na kytaru, takže jsem tam přestal asi po třičtvrtěroce chodit, ani tu basu jsem si nepořídil. Doma jsem hrál na kytaru a pozdějc jsem ještě chodil soukromě na zobcovou flétnu ke starší profesorce od nás z domu, která mi dala základní nalejvárnu z hudební teorie. Nicméně jsem se nejvíc naučil hraním v kapelách a samostudiem.

 

Za tu dobu co existujete jste natočili 4 studiové desky. Na každé byla trochu jiná sestava. Mohl bys ke každé něco krátce říct?

První desku jsme natočili za 9 dní na přelomu let 1999 a 2000. Hostoval na ní saxofonista Pieter Van Houte z Holandska, základní sestava je na prvních dvou deskách stejná, tedy já, Radek, Mechy na basu a Honza Holeček, zpěv a další nástroje. The First Album víc zachycuje náš tehdejší hard rock, jak jsme ho hráli naživo, není tam tolik dohrávek. Zároveň jsou tam akustické skladby, které jsou vlastně na každé desce, protože mě vždycky bavilo psát akustické songy. Takže první deska je hodně hardrocková, a ta druhá, In The Light, původně taky byla, než přišel Honza s nápadem, že tam přidáme dechovou sekci. Tím se to posunulo někam jinam, je to takovej hard rock s jazzrockovejma prvkama. Jak jsme byli už podruhý ve studiu, tak jsme víc experimentovali, jsou tam ve dvou skladbách i smyčce a jako hosté Zuzana Michnová a Emil Viklický na moog. Takže nám trvalo i trochu dýl to natočit.

Potom odešel Honza Holeček a třetí desku Music Must Change jsme začali natáčet asi po roce, co s námi zpíval Mirek Jech. Bylo to zase víc o tom, jak ta kapela hrála naživo, v jedné skladbě je hostem Radek Krampl na vibrafon. Na třetí desce se taky změnil směr textů, není na ní ani jedna píseň o lásce. Je tam třeba skladba Brother věnovaná mámu bratrovi, který umřel na následky povodní v roce 2002.



Na čtyřce Reflections není žádný host, ale do kapely přibyl Mikuláš Čimbura na hammondky a další klávesy a místo Mechyho přišel na basu Jirka G. Rubeš. Je to zase víc hardrocková deska, i když je tam podle mě i pár progrockových prvků jako třeba skladba 11-minutová Where the sun goes down která byla původně závěrečnou písní plánované rockové opery. Poprvé jsme tam použili taky Mellotron, vzácný klávesový nástroj z 60. let. Opět žádné milostné texty, za zmínku stojí například slova písně Glass Head o chlápkovi se skleněnou hlavou, který se hrozně diví jak je možný, že všichni vědí co si opravdu myslí a načapají ho při každé lži.

Další, živé CD/DVD Live In Prague (které se dostalo na páté místo v hitparádě kanadského rádia CKCU) vzniklo na koncertě k 20. výročí Red Baron Bandu v Akropoli roku 2014. Mezitím, vlastně hned po vydání Reflections, odešli Mirek Jech i Jirka Rubeš, který se ale později do kapely vrátil. Mikuláš Čimbura RBB opustil asi 3 roky po tom, co nastoupila zpěvačka Monika Infernalis. Když se na to období s ní dívám zpětně, Monika bohužel nikdy neměla takovej tah na branku, aby se něco dodělalo.

V létě 2018 jsme našli přes konkurs Mariku Postlerovou a teď musím s odstupem říct, že to byla velmi šťastná volba. Marika má úplně jinou pracovní morálku, je v tom muzikantství velmi poctivá. Hraje i na klávesy, takže na nové desce nahrála některé party na Hammondy nebo Rhodes piano, je schopná mi pomáhat s aranžováním zpěvových linek a navíc je zdatná i v procesu nahrávání, takže mi pomáhala s obsluhou nahrávacího programu, dělala editace a tak. Vyklubala se z ní skvělá zpěvačka s přidanou hodnotou :)

Vznik a natáčení nového alba

Jaká je tedy historie vzniku nové desky?

My jsme už v únoru 2017 začali anoncovat přípravu nového alba. Ještě s Monikou jsme začali ve zkušebně točit demáče a o rok později byl domluvený termín ve studiu Sono. Monika ovšem 14 dní před nástupem do studia oznámila, že s hudbou úplně končí. Takže svojí poslední šanci nevyužila, my jsme zrušili rezervaci ve studiu a ona nejspíš sedí v nějakým tichým pokoji.

Pak byla nějaká prodleva, než jsme na inzerát našli Mariku. Začali jsme dávat dohromady repertoár a po dvou zkouškách jsme odehráli první koncert. Když se to trochu usadilo a začali jsme si být jistý, že to funguje, pustili jsme se do přípravy k natáčení. Z toho původního záměru zbylo 9 z 10 skladeb a nově jsem připsal píseň Silent Room. Název Last Chance jsme měli vymyšlenej už v tom roce 2017 s tím, že jsme říkali, že je to pro nás všechny taková poslední šance udělat pořádnou desku, za kterou si budem stát. Nakonec všechno špatný je pro něco dobrý, takže teď když jsme začali natáčet až v roce 2019 slyším, že ten odstup nahrávce celkově pomohl, že jsme tam hodně věcí aranžersky ještě vyladili.

Ten časový odstup je hodně velký...

Vlastně to už teď bude od vydání Reflections 10 let, a já bych řek že energie neubylo, přibyl nějakej nadhled a muzikantská zručnost, takže fanoušci co znají Red Baron určitě nebudou zklamaní.

Tys vlastně začal během té doby mít dost vedlejších projektů.

To všechno vzniklo tak, že kapela byla částečně nefunkční, bylo hodně období, kdy něco nefungovalo. A bylo to čistě lidským faktorem, někteří členové, kteří už v kapele nejsou, to prostě nebrali vážně. Tehdy jsem se začal potkávat se zpěvákem Brynnem Stephensem a on si chtěl zahrát, tak jsme začali dělat covery ve dvou. Pro mě to nebylo náročný na zkoušení a jednoduchý to bylo i na domlouvání hraní, protože dva lidi s akustickou kytarou a foukací harmonikou se vejdou všude, a taky je pořadatel líp zaplatí. Kolikrát se to hodilo i jako předskakování před kamarády. Pak bylo období, kdy RBB vůbec nehráli, Monika odjela na Island a já jsem nechtěl, aby se kapela úplně rozpadla, takže jsem navrhnul klukům, že uděláme s Brynnem kapelu, kde budeme hrát elektricky převzatý věci a budeme se udržovat v činnosti. Chvíli se to jmenovalo Kowacz-Stephens Band a nakonec jsme to přejmenovali na Revolver 66. Hráváme ve čtyřech až pěti, tedy rytmika z RBB,  Brynn a Kačka Petráňová.

KuHoRaKo (tedy Kulhánek / Holeček / Razím / Kowacz) přišlo až potom?

To bylo předtím, když RBB ještě normálně fungoval a já jsem dostal nabídku zahrát si s Gumou Kulhánkem a Pavlem Razímem, kterou jsem nedomít. Původně to byla jednorázová věc, ale po prvním koncertu v Německu Guma navrhnul, že  to můžeme zopakovat. Tahle parta vydržela asi dva a půl roku. Název vymyslel Olin Nejezchleba a říkal, že to zní jak nějaký indiánský slovo :-).

Dostáváme se k tvé současné práci v Doupěti, kde děláš vlastně zvukového a hudebního režiséra.

Já jsem pracoval v prodejně hudebních nástrojů, jak to často kytaristi dělaj. Tam jsem se seznámil s bubeníkem Petrem Chmelou. Viděl nás s Brynnem jako duo a chtěl si s námi zahrát. Po čase se přidal i Jirka Rubeš na basu a zpěvačka a klávesistka Kačka Hladůvka Petráňová. Kapela dostala název 333. Protože v začátku neměla kde zkoušet, vybudoval Petr Doupě, později z původní myšlenky mít zkušebnu vzniknul řekl bych kultovní klub. Po vydání vinylového alba 333 Live!, které se natáčelo tady v Doupěti, se sestava rozšířila na deset muzikantů. Hrajeme covery 60-70. let, blues i některé jazzové standardy a z koncertů, které tady v klubu zažívám, mají trojky vždycky největší ohlas. Díky 333 jsem si zahrál například s Michalem Pavlíčkem, Janou Kratochvílovou nebo Leo Lyonsem a Joe Goshem z Ten Years After. Mimo 333 se v Doupěti nejvíc věnuju nahrávání a míchání koncertů pro rozhlasové a televizní pořady nebo pro interní potřeby.

Věci z nové desky hrajete všechny i naživo?

Hrajeme je všechny a poslední dobou děláme i akustický blok, protože se nám to zalíbilo.

Jak moc si na desce užijou milovníci hammondek?

Zatím jsou ve třech skladbách z deseti, možná budou ještě v jedné, to je zatím otázkou vývoje. Jsou tam, kde jsme cejtili, že by měly bejt, nechtěli jsme je cpát všude za každou cenu. Kdybysme měli stálýho hráče na hammondy, tak by to asi bylo jinak. Na desce jsou ale i jiné klávesy jako elektrické piano Rhodes, syntezátor Korg M20 nebo Clavinet.

Tys vlastně říkal, že jsi mluvil s varhaníkem z Atomic Rooster, že by vám tam něco nahrál. Jak to dopadalo?

On mi nejdřív sám nabídnul, že nám na desku nahraje varhany a když jsem mu napsal tak nepřišla vůbec žádná reakce, ani jako sorry kluci, já na to nemám čas. Pak jsem chytil takovou drzou náladu a řek jsem si, že zkusím napsat ještě dalším dobrejm varhaníkům. Poslal jsem maily Donu Aireymu, Rickovi Wakemanovi, John Paul Jonesovi, Paul McCartneymu a Marku Steinovi z Vanilla Fudge :-). Přišly dvě odpovědi, od Marka Steina a Ricka Wakemana, ve smyslu že nám přejou hodně štěstí s novou deskou ale v rámci vytížení se projektu nemůžou zúčastnint. To se samozřejmě dalo čekat, ale byla to sranda, když mi v mailové schránce přistála zpráva z adresy Rick Wakeman. Nám šlo zásadně o skladbu Have You Ever Been, a pak jsme zjistili že největší Jon Lord mezi námi je Marika, když sešlápla pedál na podlahu a nahrála všechny doprovodné party na Hammondy v téhle skladbě a znělo to skvěle.  Já jsem tam pak přidal kratší sólo.

Tak to byste takhle mohli mít hammondářku...

No, Mariku by to asi i bavilo, kdyby nebyl problém, že máme zkušebnu v prvním patře a Hammondy  váží 200 kilo. Na desce ale hraje i na Hohner Clavinet a Rhodes piano a tak není vyloučeno, že Marika bude někdy i na koncertech hrát na klávesy.

Jaký jsi na desce použil kytary?

Akustický kytary jsem použil asi 15 let starý Fender Mini Jumbo a Gibson ze začátku 70. let. Elektrický kytary jsou dva Gibsony SG, jeden z roku 65 a druhej 70-72, to nevím přesně, potom Fender Telecaster z roku 73 a na sólo ve skladbě Without You jsem použil Custom Shop Fender Stratocaster, kterej ja tady ve studiu. Pak jsem vlastně použil i svůj černej Ibanez Les Paul, kterej mám od začátku a někde Gibson Les Paul Custom z roku 75. Ale nejvíc partů jsem natočil na SG-čka. Většinou jsem točil přes starej Marshall PA 20 a na zakázku dělaný bedny se starými Celesion reproduktory, ty jsem měl čtyři a různě je kombinoval. Strata jsem zapojil přes kombo Fender Princeton 68 nebo přes lampovou Leslie 148.

Jirka měl několik různejch baskytar, Rickenbaker a několik starejch Ibanezů. Mikrofony jsme používali různý, základy jsme točili kompletně naživo a Marika nás tady z režie nahrávala a dávala nám pokyny...

Snímali jste všechno přes mikrofony, bicí a komba?

Přes mikrofony, ale ne jak se to dneska klasicky dělá. Měli jsme specifiký rozestavení mikrofonů u bicích, spíš prostorově než kontaktně  a bylo jich 9. U kytary dva mikrofony blízko bedny, a Neumann u87 z dálky, na basu taky mikrofon u bedny plus linka, a z toho se pak vybíraly nejvhodnější kombinace. Pak jsou tam dohrávky - druhý kytary, třetí kytary atd. Ve skladbě Last Chance jsou různé zvukové efekty, skřípání dveří, tibetské mísy nebo broušení kosy. Marika nazpívala některý písničky třeba třikrát, a pak vybírala, v jaký pasáži se jí víc líbí výraz. Tady v Strange Spider točila třeba Rhodes piano a je tu i kytara přes Leslie... V Burning Now jsou kytary pozpátku a tak dál. Písničky na nové desce už fanoušci znají z koncertů, většinu jsme hráli už s Monikou, jako třeba Holy Water, ale snažili jsme se je na nahrávku udělat trochu jinak.  Ve studiu máme hlavně možnost dosáhnout i zvukomalbu kterou naživo není možné realizovat. Koncerty mají zase jiné přednosti.

Podstatná je věc, že vy to chcete vydat v první řadě na vinylu.

Ano, bude mít výpravný otevírací obal od grafika Honzy Mouchy, který má už dvě významná zahraniční ocenění za svou práci. Vzniká na můj návrh který pak ještě kapela během mozkové bouře doladila a myslím, že určitě zaujme. Formátu LP desky jsme uzpůsobili i pořadí skladeb. Tedy každá strana má svůj otvírák a akustický song na konci. Samozřejmě bude desku doprovázet i nějaký videoklip.

Desku si budete vydávat sami?

Asi jo. Nebo má někdo zájem?

Otázka na závěr: Co tě inspiruje a oslovuje z domácí scény?

To je strašně těžká otázka. Jsou tady spřízněný kapely, který  hrajou jinak než my, což je dobře. V ranku toho co děláme my je tu samozřejmě Honza Holeček s jeho projektama, pak třeba Cuprum, který jsou spíš takový progrockový. Je tady spousta dobrejch muzikantů.

Co se mi ale naopak nelíbí je, čím se prezentuje mainstream, co se tak obecně valí z rádií a televizí ve velkým. Čimž nechci říct, že tady nejsou rozhlasový nebo televizní pořady, kde dostanou prostor nějaký zajímavější party, ale ten mainstream mi přijde strašně obyčejnej a stejnej. Jsou to už takový klony svejch klonů. Samozřejmě že to není jen u nás, ale je smutný že je to takový šedivý nebarevný a pořád dokola. Přitom je tu strašná spousta talentovanejch muzikantů a kapel a nedostávaj ten prostor kterej si zaslouží. Ne všichni mají výdrž jako my, jak říká Honza Drchal, kytarista z Cuprum: Až skončí třetí světová válka, přežijou jen krysy a Red Baron Band J

Miloš Latislav, foto Milan Hašek a Mia Feres
---
Psáno pro Frontman.cz

RBB nahrává základy ve studiu Doupě

Leo Lyons a Joe Gosh z Ten Years After

Leo Lyons a Paul Kowacz