12/17/2022

economics, pilitics, religions and our world

I think this guy is quite right in many ways. And he's a musician too. Interview with author of the Zeitgeist movies.

12/11/2022

:: Take The Time for Dream Theater ::

   Všechny tváře Dream Theater



DREAM THEATER jsou už 30 let fenoménem progresivního metalu a společně s ještě o něco staršími Fates Warning jeho pravděpodobně největšími stálicemi. Svými čtrnácti studiovými alby a slušným počtem živých nahrávek z různých destinací si získali přízeň milionů fanoušků po celém světě. V jejich hudbě lze ovšem slyšet nejen heavy metal (který je z celkového pohledu převažující), ale i výhonky progresivního rocku 70. let, emotivního melodického poprocku a klasického hard rocku, které jdou ruku v ruce s nepřeslechnutelnou instrumentální virtuozitou a přinejmenším v prvním desetiletí i se skladatelskou invencí. Nelze se tedy divit širokému dosahu jejich tvorby, kterou nadšeně přijímají i četní aktivní muzikanti. V rámci turné k letošní novince Distance Over Time se v červenci (a také v lednu 2023) Dream Theater znovu objeví i v našich a přilehlých krajích.


Takřka pohádkový příběh kapely začíná v polovině 80. let, kdy se na Berklee College of Music v Bostonu sešli tři Newyorčané - kytarista John Petrucci, basista John Myung a bubeník Mike Portnoy (všichni jsou ročník 1967). Náramně si padli do noty, rozehráli se coveverzemi oblíbených Rush nebo Iron Maiden a když se přidali klávesista Kevin Moore a první zpěvák Chris Collins, byla na světě kapela Majesty. Ta je natolik vytížila, že po prvním ročníku ukončili studium a když našli nového zpěváka Charlieho Dominiciho (o 16 let staršího než ostatní), podařilo se jim získat kontrakt s nově vzniklými Mechanic Records, divizi koncernu MCA. Roku 1988 natočili první album When Dream And Day Unite, které pětici z důvodu vznešení nároku na jméno Majesty jinou kapelou muselo na jaře 1989 vyjít už pod hlavičkou Dream Theater (na návrh Portnoyova otce, podle malého kinosálu v Kalifornii). Styl kapely je na osmiskladbové desce už v podstatě hotov, takže způsobila malý poprask v odborných kruzích - největšího ocenění došla v německém magazínu Rock Hard. Péče gramofirmy po stránce propagace a podpory koncertů byla ovšem mizerná, takže širší dopad deska zatím neměla. Navíc byli muzikanti jaksi nespokojeni s produkcí nahrávky a shledávali nedostatky v hlasovém i pódiovém projevu Charlieho Dominiciho. 


Only a Matter of Time (When Dream And Day Unite, 1989)

Dobrovolně se tedy vrhli do anabáze hledání nového nového zpěváka i vydavatele. Víc než rok psali nové skladby v instrumentální podobě, vyzkoušeli kolem 200 zpěváků, kteří reagovali na inzerát (byl mezi nimi i první frontman Fates Warning John Arch) a na konci roku 1990 jim přišla nahrávka jistého Jamese LaBrie z kanadského Toronta. Když pak 19. ledna 1991 James přiletěl za ostatními do New Yorku na zkoušku, byli DT s hledáním u konce, alespoň pokud jde o zpěváka. Rockový tenor s lehce sladkými, rozmáchlými lyrickými polohami (Karel Gott by mohl závidět) i drsnější verzí projevu byl pro ně tím, koho hledali. 
Novinář Derek Oliver z britského Kerrangu, který právě začal pracovat pro newyorské Atco Records, byl pak spojkou k novému vydavateli. Už v květnu 1991 vzniklo třískladbové demo, které kapele zajistilo kontrakt právě se značkou Atco (kolem se pohyboval i někdejší člen progresivních Gentle Giant Derek Shulmann) a o několik měsíců později začalo natáčení alba Images & Words s producentem Davidem Praterem. Ne že by šlo všechno jako na drátkách, ale v červenci 1992 byla hodinová deska venku a ohlas byl nečekaný. Úvodní, poměrně tvrdá skladba Pull Me Under pronikla do žebříčku Top 10 Hot Mainstream Rock Tracks v Billboardu, dobře si vedl i singl s baladou Another Day. Vznikly videoklipy a rozjelo se koncertování, poprvé i mimo Ameriku (při něm John Myung začal používat šestistrunnou baskytaru, John Petrucci hrál od počátku na sedmistrunnou kytaru).  Vedle kratších skladeb (což je u DT cca 6 minut) jsou tu rozsáhlejší, dramaticky i poeticky vystavěné kompozice jako Metropolis Pt. 1 nebo Learning To Live (jejich první vydaná skladba, která přesáhla stopáž 10 minut), odpichová, ačkoli stále dosti komplikovaná a chytlavá Take The Time či náladotvorná Surrounded s dominujícími klávesami. Na desce není slabá věc a všechny se dodnes vracejí do koncertního playlistu. Images & Words bylo zkrátka pro DT silným druhým startem se vším všudy, který během následujícho roku zpěčetili první živou nahrávkou Live at the Marquee z oblíbeného londýnského klubu. 


Metropolis Pt. 1 – The Miracle and the Sleeper (Images and Words, 1992)

Pro další album Awake, vydané 1994 na značce EastWest (v rámci vnitrofiremní reorganizace labelů koncernu Warner Music) zvolili Dream Theater jiného producenta (respektive dvojici producentů) a na popud gramofirmy v některých skladbách trochu přitvrdili. Ostrý dvojtrack The Mirror / Lie v mnohém určil pozdější směřování tvorby DT. Stále tu však jsou i atmosféričtější, výrazně melodické kompozice jako Innocence Faded a Lifting Shadows Off A Dream (náladou prozrazující inspiraci britskými U2) s výrazným podílem kláves, a lehké edgeovské kytary, rozvíjející se epická poloha je zastoupena trilogií Erotomania / Voices / The Silent Man a jedenáctiminutovou Scarred. Singl Caught In A Web s těžkým spodkem, výrazným klávesovým motivem a jedním z nejzdařilejších melodických refrénů je taktéž dodnes často k slyšení naživo. Awake je i po letech mistrovským kusem a potvrdilo status kapely jako stoupající hvězdy králů progresivního metalu. Nedosáhlo ale komerčního úspěchu očekávaného vydavatelem po triumfu předchozí desky a navíc na konci natáčení oznámil svůj odchod klávesista Kevin Moore, který si svůj život a tvorbu představoval asi jinak. Na světovém turné už s kapelou hrál Derek Sherinian, zaměstnaný předtím u Alice Coopera. 


Caught In A Web (5 Years In A LIVEtime outtake, 1995)

Nelibost gramofirmy společně s její další transformací způsobily, že si Dream Thater na další desku museli počkat tři roky. Vydali sice mezitím novou studiovou verzi starší, víc než 20-minutové kompozice A Change Of Seasons společně s výběrem z koncertu coververzí, ale zmíněná situace a další události včetně několika úmrtí v rodinách hudebníků jsou důvodem, proč tuto fázi hudebníci (přinejmenším Mike Portnoy) označili za nejkritičtější období kapely. Na druhou stranu napsali tolik nových skladeb, že by naplnily 2CD a poprvé pracovali se zvukařem a producentem Kevinem Shirleyem. Ten svými návrhy a způsobem práce ve studiu výrazně ovlivnil podobu alba Falling Into Infinity (Elektra 1997). Sám vnímal DT jako zajímavý cross mezi Yes a Deep Purple a vtiskl jejich hudbě sound, jaký už poté nezopakovali (ačkoli zvukařsky se Shirley podílel i na dalších, především živých nahrávkách). Pod stále ještě trvajícím tlakem firmy, která si přála zopakovat úspěch Pull Me Under, kapela jednak napsala vynikající jemnější skladby Hollow YearsTake Away My Pain (spontánní reakci Johna Petrucciho na úmrtí jeho otce) a nádhernou baladu Anna Lee. Trvdší linie pokračuje kusy Burning My SoulJust Let Me Breathe nebo gradující Peruvian Skies. Rozsáhlejší kusy reprezentují koncertní stálice Lines In The Sand a Trial Of Tears, dle mého jedna z úplně nejsilnějších skladeb kapely. Zvuk je nádherně prostorový a konkrétní, Myung na albu poprvé krom baskytary využil i stick, Sherinian vedle syntezátorů hraje i na hammondky a v menší míře na mellotron nebo Fender piano. Petrucci září ve všemožných kytarových barvách i náladách, rytmika šlape i progresivně přeskakuje a James LaBrie ze sebe vydává to nejlepší od jemných emocí přes klenuté melodie až po vypjaté a drsné polohy. V jedné skladbě hostuje také vokalista King's X Doug Pinnick. Gramofirma se kýženého kasovního úspěchu nedočkala, ale vzala na vědomí, že s kapelou je dobré nadále počítat a přistoupila na její požadavek, že si napříště budou nahrávky produkovat sami. Mezi lety 1999 a 2009 lze tedy na obalech desek najít oznámení Produced by Mike Portnoy & John Petrucci“ (nebo naopak).


Hell's Kitchen + Lines in the Sand (Falling Into Infinity, 1997)

Éru s Derekem Sherinianem u kláves završuje koncertní dvojalbum (a video, stejně jako u všech oficiálních živých nahrávek) Once In A Livetime. Skladatelsky i hráčsky byl Derek pro Dream Theater rozhodně přínosem, ale ostatním nějak nesedla jeho pódiová prezentace, proto se přátelsky rozešli a na jeho místo nastoupil Jordan Rudess, který byl ve hře už při minulé výměně a natáčel mezitím s Portnoyem a Petruccim v instrumerntálním all-star projektu Liquid Tension Experiment (společně s basistou Tony Levinem). Během roku 1999 se DT rozhodli natočit koncepční album po vzoru Pink Floyd, The Who nebo Queensryche. Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory je dějově uceleným příběhem a skladatelsky (kolektivně, jak je u kapely zvykem) vzniklo rozpracováním témat hrubého dema Metropolis Pt. 2, které natočili DT ještě před Falling Into Infinity jako reakci na volání fanoušků po pokračování skladby Metropolis Pt. 1 z Images & Words.


Metropolis 2 nepřekvapil, ani nezklamal. Dodnes patří k nejoblíbenějším albům mezi fanoušky. Zároveň tu však nastupuje linie, charakterizující s mírnými výkyvy většinu dalších alb, u nichž se někdy nemůžu zbavit dojmu, že poslouchám spíš Metallicu než Dream Theater (hlavně u nejtvrdších Train Of Thought a Systematic Chaos). Těžké kytarové riffy převažují, klávesy se umenšují do role klavírních meziher nebo introdukcí, syntetického sólování, symfonizujících závojů a bizarních zvuků či hudebních fórků, doplňujících kytaru. Rudess je každopádně virtuóz, ale trochu mu schází ivence předchozích hráčů co se týče rozvinutí a doplnění celku. Najdou se v diskografii i na jednotlivých albech vyjímky, ale celkově jsou pro mě DT po roce 2000 zbytečně tvrdí a méně skladatelsky zajímaví, což platí i pro vokální melodie. Délka (většinou závěrečných) kompozic přitom na mnoha deskách dosahuje až dvaceti a více minut. Od toho se odvíjejí i nezřídka tříhodinové koncertní sety, které zachraňují především skladby z prvních čtyř alb. Muzikantská i zvuková stránka tvorby při živých vystupeních trochu kolísá. Dobře je to znát na koncertních nahrávkách z Tokijského Budokanu, New Yorku, Bostonské Opery, Luna Parku v Buenos Aires nebo z pařížského klubu Bataclan. A taky na řadě syrovějších živáků ze série official bootlegs, mimochodem z velké části se Sherinianem u kláves. Zároveň kapela velmi dobře pracuje s improvizací, přinejmenším v kompozici playlistů, za které byl většinou odpovědný Mike Portnoy.


(Mixcloud Playlist)

Pojďme se teď podívat na inspirační zdroje, ze kterých tvorba Dream Theater vychází. Sami se jimi netají a rádi jejich skladby hrají. Naživo natočili a v rámci série official bootlegs vydali kompletní alba Master Of Puppets (Metallica), The Number Of The Beast (Iron Maiden), Made in Japan (Deep Purple) a Dark Side Of The Moon (Pink Floyd), jednotlivě pak hráli či hrají kusy či medley od Led Zeppelin, Black Sabbath, Yes, Rush, Journey, Kansas, Eltona Johna, Ozzyho Osbourna, The Who či U2. Z celkového pohledu jsou v jejich sytlu podle mě zásadní Yes, kteří přišli s komplikovanými rytmy a velmi kreativním využitím kláves v interakci s kytarou, rytmikou a dramatickou melodikou. Svůj podíl tu mají rozhodně i Pink Floyd svou amtmosférickou rozmáchlostí, a pak všichni ti metalisti počínaje Rush přes Iron Maiden až po Metallicu.  "Vzpomínám, když jsme Master Of Puppets (1986) koupili v den kdy vyšlo. Spustil jsem jehlu gramofonu na desku a všichni jsme byli přibitý k zemi tím, co jsme slyšeli. O nějakých 50 minut později jsme odlepili pohledy ze zdi a zjistili, že jsme právě vyslechli kvintesenciální metalový opus," napsal Mike Portnoy. V emocionálním, často melodickém a lehce zajíkavém zpěvu Jamese LaBrie se pak ozývá duch U2, Eltona Johna a dalších postav inteligentního popu.



Ucovered 2003-2005 (Official bootleg, 2009)

Jelikož ale Jamesův vokál není úplně pro každého a kapela si to uvědomuje, vydává občas také instrumentální verze svých alb. Poprvé k tomu došlo na Black Clouds & Silver Linings z roku 2009, které v de-luxe edici vyšlo dokonce jako 3CD s disky coververzí (m.j. Queen, King Crimson či Rainbow) a instrumentálních mixů. Zároveň je to poslední deska s Mikem Portnoyem, který v v roce 2010 ohlásil odchod. Bubeník, uvedený v roce 2004 do síně slávy magazínu Modern Drummer, absolvoval v uplynulém desetiletí úspěšnou léčbu alkoholové závislosti a k odchodu neměl vyloženě umělecké důvody. Spíš ho unavoval hektický styl práce kapely, v níž byl od začátku jedním z tahounů a také hlavních textařů. Pravda je, že byl také vytížen v řadě bočních projektů typu superskupiny Transatlantic a lidsky se v nich prý cítil lépe. Po nějakém čase se chtěl k Dream Theater vrátit, ale kapela už mezitím vyzkoušela řadu bubeníků, z nichž  vítezně vyšel Mike Mangini, někdejší člen Extreme či Annihilator (hrál předtím i na několika sólových deskách Jamese LaBrie). První album s ním vyšlo v roce 2011 pod názvem A Dramatic Turn Of Events, na hudební stránku však výměna bubeníka neměla žádný zásadní vliv. 


(Mixcloud Playlist)

Zajímavým počinem v diskografii Dream Theater je zatím předposlední opus The Astonishing (Roadrunner 2016), 130-minutová rocková opera s Petrucciho libretem ze vzdálené dystopické budoucnosti, kde je provozování hudby vyhrazeno strojům zvaným NOMACS. Ve čtyřiatřiceti kratších až krátkých skladbách, takřka prostých instrumentálních exhibic známých z dřívější tvorby, tu kapela zní skoro muzikálově, decentně podpořena třemi pěveckými sbory a pražským FILMhamonic Orchestra. A mimochodem ta deska funguje výborně jako nerušící tématická kulisa k dopisování tohohle článku
J Větší prostor tu mají klávesy, snad proto, že autory hudby jsou tentokrát pouze Petrucci a Rudess. Tohle dílo ale řada fanoušků i kritiků tak úplně nepobrala, zvláště když kapela celý program předváděla i naživo s minimem přidaných starších skladeb. Ohledně letošní novinky, čtrnáctého studiového alba Distance Over Time (vyšlo v únoru na značce InsideOut Music) DT už předem deklamovali návrat ke kořenům. Podařilo se jim to ale jen zčásti a kritické ohlasy jsou jaksi rozporuplné. Album je opět více kytarové, skladby kratší (žádná nepřesáhne 10 minut, navíc je deska svými 60 minutami nejkratší od Images & Words). Některé kusy, zvláště úvodní Untethered Angel, znějí nadějně, ale jako celek deska trochu upadá do žánrových klišé, takže může stěží konkurovat prvním čtyřem či pěti albům. Skalní fanoušci jsou ovšem takřka nekritičtí, a že je jich pořád hodně - facebookový profil DT olajkovalo už víc jak 3,6 miliónu z nich a v diskusní skupině si novinku zhusta pochvalují, takže si pětice může dovolit další celosvětové turné (zatím tedy jeho americkou a evropskou část).


Dream Theater Opera (Playlist)

V jeho rámci vystoupí Dream Theater 14. července jako headliner závěrečného večera festivalu Masters Of Rock ve Vizovicích (tam ale budou mít na vystoupení jen hodinu a půl), o dva dny později pak zahrají v bratislavské NTC Aréně společně s britskou progmetalovou nadějí Tesseract a Slováky Persona Grata. V okolních zemích jako Německo, Maďarsko či Polsko je můžete zastihnout ještě předtím i potom, viz rozpis turné na https://dreamtheater.club/tour-dates. Na témže webu můžete najít podrobnosti o diskografii včetně oficiálních bootlegů (z nichž mnohé stojí za pozornost) a další zajímavosti. Na současné turné také připadá 20. let od vydání alba Metropolis Pt.2: Scenes From A Memory, které bude v koncertním setlistu akcentováno, jak je u DT v případech podobných výročí zvykem. Plnohodnotný koncert si pak můžeme vychutnat 15. února 2020 v pražské Tisport Aréně. Kytarista John Petrucci k turné řekl: „Díky ohromně pozitivním reakcím na Distance Over Time se opravdu těšíme, až některé ze skladeb zahrajeme pro Evropské obecenstvo v rámci "An Evening with Dream Theater" koncerty v plné produkci. Pro ty, kteří byli před dvaceti lety u Scenes From A Memory live in Europe to nebude pouze výlet do minulosti, ale také možnost vidět tento program v úplně novém světle a především tak, jak byl původně zamýšlen. Naše nová show má teď animovaný videoobsah, zobrazující postavy i příběh napříč celým koncertem! Pro fanoušky, kteří tehdy ještě neznali Dream Theater, byli moc malí nebo třeba před 20 lety ani nebyli na světě, to bude skvělá příležitost zažít "Scenes" poprvé naživo a v plném rozsahu. Už se nemůžeme se dočkat, až pro vás všechny vystoupíme!" Vzhůru tedy do Snového Divadla!



Untethered Angel (Distance Over Time, 2019)

K zobrazení playlistů z Mixcloudu klikněte na titul mixu :)

www.dreamtheater.net

Psáno pro Frontman.cz

P.S. 1: Postupným poslechem jsem došel k pozntaku, že poslední album Distance Over Time obsahuje velmi kvalitní skladby a krom otevíračky Untethered Angel doporučuji soustředit se na Barstool Warrior. Jen je tu takový problém v mixu - rymická sekce je příliš nahalená, takže je třeba si v hlavě trochu ekvalizovat :)

P.S. 2: V roce 2o21 vydali DT své patnácté studiové album A View From The Top Of The World. Opět jsou tu delší skladby včetně dvacetiminutového titulního kusu a deska působí o hodně ambiciózněji než DoT. Jen je to jaksi pořád víc jen metal než ty staré dobré progresivní desky jako I&W nebo Awake. Chybí hráčský i skladatelský vklad Mikea Portnoye a precizní zvukařská práce Douga Oberkirchera nebo Kevina Shirleye. A taky James LaBrie (který mimochodem letos vydal takřka akustickou sólovku Beautiful Shade of Grey) už zdaleka nezpívá tak, jako před 30 lety... Nicméně další koncert v našich končinách, plánovaný na 28. ledna 2o23 v brněnské Winning Group Aréně, by mohl být zajímavý.


A View from the Top of the World, 2021

12/10/2022

Respect plus & Other Music: jarní koncerty agentury Rachot v roce 2o23

  


Pasquale Grasso
(Itálie)
19.1. Jazz Dock 20:00
„Pasquale Grasso je nejlepší kytarista, jakého jsem v životě slyšel.“ Pat Metheny


KONK PACK
Thomas Lehn, Tim Hodgkinson, Roger Turner

(DE, UK)
7.2. Punctum 20:00
Volná improvizace navazující na Henry Cow i post-punkovou éru
The Staples Jr. Singers
(USA)
8.2. Palác Akropolis 19:30
Drsný autentický gospel z jižanské kuchyně



Soundbridges
Thomas Lehn, Ken Vandermark, Martin Blume, Matthias Muche

(DE, USA)
6.3. Punctum 20:00
Německo-americká supersestava extrémních improvizátorů

Tamikrest
(Niger, Mali, Alžírsko, Francie)
29.3. Palác Akropolis 19:30
Pouštní blues z válečné zóny
30.3. Koncert pro děti (10:00)


















The Dwarfs of East Agouza
04.04. Punctum 20:00

Krautrock & arabic influences, free jazz & egyptian shaabi music

Trio Henya

16.04. Jazz Dock 21:00

Mladá krev tuzemského jazzu

Radian
(Rakousko)
18.4. Punctum 20:00
Promyšlené hlukové vzorce s letmými odkazy na ambient, jazz a experimentální elektroniku

Justin Adams & Mauro Durante
(UK, Itálie)
21.4. Palác Akropolis 19:30
Transovní spojení pohanských rituálů s pouštním blues

Marc Ribot & The Jazz-Bins
(USA)
26.4. Palác Akropolis 19:30
Vizionář kytarové avantgardy v triu hammondkami
Už 40 let patří Marc Ribot k nejvlivnějším kytaristům. Do dějin se zapsal, když jako spoluhráč navedl Toma Waitse k revolučnímu zvukovému modelu, později pomohl Robertu Plantovi společně s Alison Krauss získat Grammy, pravidelně natáčí pro label Tzadik Johna Zorna. Málokdo ale pamatuje, že začínal, podobně jako Jimi Hendrix, v doprovodných skupinách soulových velikánů. V 25 letech vyjel poprvé do Evropy se skupinou, kterou vedl Brother Jack McDuff, tehdy jeden z nejlepších jazzových varhaníků. Právě na tuto etapu Ribot navazuje svým novým projektem Jazz-Bins s černošským varhaníkem Greg Lewisem, který je dnes jedním z největších virtuozů na varhany Hammond B3. Ribot o něm tvrdí: “Greg patří k těm nejlépe střeženým tajemstvím New Yorku. Když si sedne k hammondkám, dokáže vyprávět hudební příběh způsobem, jakému se nikdo nevyrovná.

Fred Wesley & The New JB´s
(USA)
17.5. Palác Akropolis 19:30
Funkový genius, jehož si vybrali James Brown, Funkadelic i Van Morrison

Somi
(USA)
24.5. Jazz Dock 21:00
Mezi Ninou Simone a Sade. Jazz i soul s tichým ohněm i jemným africkým parfémem


12. 12. Palác Akropolis Hudaki Village Band (UA)
13. 12. Palác Akropolis Hudaki Village Band (UA) - Koncert pro děti (od 10:00)
Koncerty zrušeny, informace k vrácení vstupného na webu Rachot

RESPECT FESTIVAL, 26. ročník, Praha
17.6. - 18.6. 2023

Zóna tolerance plná hudby, rytmů, barev a chutí z celého světa. Respect Festival je nejpestřejší směsicí namíchanou ze známých, osvědčených hvězd i z nových, neméně kvalitních objevů.

Vánoční zvýhodněná cena vstupenek:
dvoudenní vstupné 600,- Kč / dvoudenní rodinné vstupné 1000,- Kč

PODROBNÉ INFO O PROGRAMU JIŽ BRZY!

Více info na rachot.cz
Nabídka zvýhodněných vstupenek platí do 24.12. 2022

12/04/2022

ELTON DEAN'S NiNESENSE :: Bracknell Jazz Festival 1978 FLAC

 


This concert I already posted here years ago. Now I am offering more complete and lower generation copy in flac. Still the audience recording, but sounding better.

ELTON DEAN - alto sax, saxello
ALAN SKiDMORE - tenor sax
MARC CHARiG - cornet, tenor horn
HARRY BECKETT - trumpet, flugelhorn
NiCK EVANS - trombone
RADU MALFATTi - trombone
KEiTH TiPPETT - piano
HARRY MiLLER - bass
LOUiS MOHOLO - drums

1 Fall in Free > One Three Nine > Nicrotto > Seven for Lee (41:23)
2 First Born > Bounce > Prayer For Jesus (21:23)

Bracknell Jazz Festival,  South Hill Park Arts Center, Bracknell, UK, July 8, 1978

Download

RED BARON BAND na vánočních koncertech před vydáním nového alba

Pražská hardrocková čtveřice Red Baron Band odehraje několik vánočních koncertů. V klubu Vagon na Národní třídě v Praze bude k prvním 100 vstupenkám rozdávat některé ze svých dosavadních alb na CD, navíc se v playlistu objeví i sklady, hrané dosud jen zřídka a skladby dosud nikdy nehrané. RBB mají pro všechny příznivce i další dobrou zprávu: Práce na novém albu Last Chance jsou po letech u konce a deska vyjde v květnu 2o23 na LP, CD a digitálně, pravděpodobně na britském labelu Roulette Records. Vydání budou předcházet tři digitální singly, jedno CD EP a samozřejmě i videoklipy, z nichž první se objeví v lednu.


Všechny dosavadní vydané nahrávky RBB jsou nyní k poslechu a prodeji ve všech digitálních formátech na Bandcampu.