PROGRES 2 jsou legendární brněnská progrocková skupina. V roce 1968 ji založili pod původním názvem The Progress Organization hudebníci Zdeněk Kluka a Pavel Váně. Hned jejich první LP deska The Progress Organization – Barnodaj se stala dle kritiků časopisu Melodie deskou roku 1972. Druhé LP Mauglí vydali už pod „normalizačním“ názvem skupiny Barnodaj. V dobách nejtužší normalizace pak na několik let přerušili činnost. Obnovili jí pod novým názvem PROGRES 2 v roce 1978, kdy poprvé představili experimentální audiovizuální projekt Dialog s vesmírem (první československou rockovou operu). V podobných náročných projektech pokračovali i na dalších albech (Třetí kniha džunglí, Mozek).
Po sametové revoluci se skupina lehce personálně pozměnila, natočili opět jako Progres 2 několik televizních pořadů, vydali v reedicích postupně u vydavatelství FT Records všechna svoje alba, také live DVD z koncertu ke 45.výročí skupiny, na kterém vystoupila i většina bývalých členů kapely. Na trhu je také kniha „V erbu Progres“ (nakladatelství Jota), kterou napsal Pavel Váně s hudebním publicistou Petrem Gratiasem. Kniha byla oceněna prestižní cenou E.E. Kische za literaturu faktu. V roce 2016 zvolili posluchači rádia Beat skupinu Progres 2 do Beatové Síně Slávy. Do Síně slávy byli také zvoleni jako „Osobnost roku“ – Roman Dragoun (2012) a Pavel Váně (2019), ten také ještě znovu jako autor za skladbu „Planeta Hieronyma Bosche II“ v roce 2020.
V roce 2018 oslavili Progres 2, opět téměř v původním složení, výročním koncertním turné úspěšných 50 let na československé rockové scéně. Česká televize natočila o kapele hodinový dokument a také záznam z výročního koncertu v brněnském Sonu. Ve stejném roce také nahráli po dlouhých letech ve studiu Cox Davida Kollera zcela nové album. CD i klasické vinylové dvojalbum „Tulák po hvězdách“ je tradičně tématické, volně inspirované stejnojmennou knihou Jacka Londona. Hudbu složili sami hudebníci, většinu textů napsal Martin Kudlička, tři texty také Ivan Petlan. Obal navrhl dlouholetý spolupracovník Václav Houf.
V současné době kapela opět koncertuje po celé republice, muzikanti pracují také na novém tématickém albu, jehož termín vydání si zatím neodvažují blíže určit, je možné, že ukázka zazní už i na některém z nejbližších koncertů. Na vystoupeních jsou pro fanoušky kapely vždy k dostání CD i vinyly, trička a mikiny, jakož i kniha V erbu Progres.
Michal Prokop s kapelou Framus Five začal svou plodnou hudební kariéru už v době vysokoškolských studií v 60. letech. Hudební osobnost s širokým záběrem činností – skladatel, kytarista, moderátor nebo bývalý politik, je nositelem významných ocenění jako jsou Řád umění a literatury Francouzské republiky (1995), titul nejlepší zpěvák 1. československého Beatového festivalu v Praze (1967) nebo zpěvák roku časopisu Melodie (1988) a držitel několika platinových a zlatých desek a dvojnásobný člen Beatové síně slávy Radia Beat (2007, 2017) a člen Síně slávy cen Anděl 2018. V roce 1971 vydal ceněné album Město Er s titulní 19-minutovou skladbou na slova básníka Josefa Kainara a na jeho úspěch navázal v 80. letech trilogií Kolej Yesterday (1984) - Nic ve zlým, nic v dobrým (1987) - Snad nám naše děti prominou (1989). Zatím poslední album s názvem Mohlo by to bejt nebe vydal roku 2021.
Futurum založili v roce 1983 dva členové brněnských Progres 2, klávesista a zpěvák Roman Dragoun a kytarista Miloš Morávek. Doplnili je ex-člen Synkop, kytarista a baskytarista Emil Kopřiva a vynikající bubeník Jan Seidl. Zpočátku byli inspirováni kapelami King Crimson nebo Talking Heads. Už roku 1984 vydali dva singly a album Ostrov Země, které je nadčasovým klenotem. O tři roky později vyšlo druhé album Jedinečná šance, již bez Morávka a s novými členy, baskytaristou Lubošem Eremiášem a saxofonistou Leopoldem Dvořáčkem. Odchodem Dragouna a Seidla ke Stromboli Futurum v roce 1989 skončilo, roku 2005 pak došlo k reunionu v původní sestavě. S novým členem Jakubem Michálkem (baskytara) pak vzniklo koncertní 2CD / DVD 25. narozeniny (2009), na němž s kapelou účinkuje i dechová sekce. Předkapelou na brněnském koncertě bude dívčí kapela Loretta, hrající melodický metal (spolupracoval s nimi i Emil Kopřiva).
ROMAN DRAGOUN - keyboards, vocals, EMiL KOPŘiVA - guitar, JAREK MALÝ - guitar, DALiBOR DUNOVSKÝ - bass, JAN SEiDL - drums
Progres 2 je brněnská rocková skupina hrající od roku 1968 dodnes s přestávkami v letech 1971 až 1977 a 1990 až 1992. Původně vystupovala pod názvem The Progress Organization (1968–1971), v roce 1977 nahrála album Mauglí jako Barnodaj. Od roku 1977 hraje již jako Progres 2 s výjimkou let 1987 až 1990, kdy používala název Progres-Pokrok. Lídrem kapely byl do roku 1990 bubeník Zdeněk Kluka, který jako jediný hudebník prošel všechna období a podílel se na všech albech. Od roku 1992, kdy skupina obnovila činnost, je kapelníkem kytarista Pavel Váně. Progres 2 se proslavil především rockovou operou Dialog s vesmírem (naživo od roku 1978, na LP + SP + EP 1980) a dalšími komponovanými programy Třetí kniha džunglí (1982) a Mozek (1984). Vedle ještě starších Synkop 61 (kde krátce působil před vznikem The Progress Organization i Pavel Váně) a pražského Blue Effectu jsou Progres 2 zásadním představitelem progresivního rocku či chcete-li art rocku u nás. V roce 2018 vydali zatím poslední, opět tematické album Tulák po hvězdách a v současnosti už pracují na novém materiálu. Zde můžete číst můj obsáhlý materiál o kapele k jejch 45. výročí.
Tatsuya Yoshida, one of most innovative drummers on Japan avant-garde scene, will play two concerts in Czech Republic as RUiNS ALONE! Composer, improviser and multi-instrumentalist Yoshida started playing music in early 80s, influenced by mystic French group Magma. In 1985, he founded RUINS, a duo of drums, bass guitar and vocals. RUINS are a unique fusion of contemporary music, hard-core and progressive rock. They soon became known all over the world and toured dozens of countries. For many avant-garde bands they were and still are a huge authority and an unattainable role model. RUINS have since existed in several variations, RUINS ALONE being one of them.
Yoshida has played and continues to play with many other groups such as Koenji Hyakkei, Korekyojin, Zeni Geva, Samla Mammas Manna, Painkiller, Cicala Mvta, Acid Mothers Gong, YB02, or in conjunction with individual musicians from around the world. These have included John Zorn, Haino Keiji, Richard Pinhas, Fred Frith, Otomo Yoshihide, Derek Bailey, Charles Hayward, among others.
Regular adventurous impro meetings of musicians not only from Brno, often with foreign guests, gathered around saxophonist, composer and improviser Radim Hanousek.
Album Pseudemokritos nahrály tři výrazné osobnosti ze světa rocku, jazzu a blues - Mikoláš Chadima (saxofony, kytara, elektronické bicí, syntezátor a zpěv), Peter Binder (kytara) a Alexej Charvát (baskytara). S živými bicími jim sekunduje Daniel Charvát, na housle pak Dáša Valentová, která je známá ze světa vážné hudby. Pseudemokritos je Chadimovo autorské album, avšak díky razantní Binderově kytaře a zemité baskytaře Aleše Charváta zní podstatně jinak, než protagonistův MCH Band. Hutnou atmosféru nahrávky z Charvátova studia Svengali umocňují texty Ivana Wernische a Pavla Herota i obal s obrazem Věry Novákové, nazvaným „Po konci světa“. Pseudemokritos vyšel v roce 1996 na CD a kazetě, tato edice je však již dlouho rozebrána. Nyní vychází poprvé na vinylu k Chadimovým sedmdesátinám. Remastering Miroslava Chyšky již ocenili i odborníci, zabývající se audiofilskými nahrávkami. Album je opatřeno dvojitou vsádkou s dokumentací a fotem, texty písní a životopisy umělců v českém i anglickém jazyce.
CHADiMA & FAJT - Průhlední lidé
Na počátku Průhledných lidí bylo improvizační setkání bubeníka Pavla Fajta a saxofonisty, kytaristy a zpěváka Mikoláše Chadimy v Antverpách počátkem 90. let. Přestože jejich kapely MCH Band a Pluto netrpěly nedostatkem zájmu, oba se dohodli na další spolupráci a výsledkem bylo v roce 1998 dnes už kultovní album Průhlední lidé, které tehdy vyšlo na CD a kazetě. Autorsky se na něm podíleli oba protagonisté, texty jsou v drtivé většině dílem Ivana Werische. Na baskytaru a didgeridoo zde hostuje Fajtův spoluhráč z Pluta Tomáš Fröhlich, Pavel Fajt při nahrávání využil také groovebox a elektroniku, Mikoláš Chadima přidal klávesy a sirény. Někteří hudební publicisté hovoří i dnes o nejzdařilejší kolekci obou umělců. Znovuvydání alba na vinylu je v souběhu s životními jubiley obou umělců. Původní, už tak výborný zvuk nyní s mimořádným citem vytříbil Miroslav Chyška a nahrávka jeho zásluhou odkrývá dříve jen tušené detaily a přehledný zvukový prostor. Původní transparentní obal CD vytvořili Karel Haloun a Luděk Kubík, kteří souhlasili s jeho modifikací pro LP. Vydání je opatřeno dvojitou vsádkou s dokumentací a fotografií, texty písní a životopisy umělců v českém i anglickém jazyce.
BRABENEC / KOMÁREK / TOPOL / OPLiŠTiLOVÁ / KARAFIÁT / BRABEC - Konec léta
Slavné album Vratislava Brabence a jeho přátel z roku 1995 vyšlo poprvé na vinylu jako dvojalbum. Autorský projekt saxofonisty The Plastic People Of The Universe vznikl v roce 1995. Vráťa tehdy přijel z kanadského exilu, ihned vydal sbírku svých textů a chtěl realizovat také hudební album. V Kanadě se seznámil s kytaristou Joe Karafiátem (Joe Carnation, Plastic People) a s Janem Komárkem, divadelním choreografem a režisérem, který založil v Torontu divadlo Sound Image Theatre. Soubor pro realizaci vznikl během několika dnů – k výše jmenovaným přibyli bubeník Plastic People Jan Brabec, Filip Topol z Psích vojáků s klávesami a Petra Oplištilová na cello. Po dvou jamovacích zkouškách se sestava odebrala do studia a během několika dnů vznikla nadočekávání dobrá nahrávka. Brabenec ji opatřil texty a svým nezaměnitelným hlasem a ještě než album vyšlo, odjel zpět do Toronta.
Po vydání píše z Kanady: „Vyšlo to dobře! Možná bych dnes některé věci předělal nebo udělal jinak, ale po bitvě je každej generál… konečně jsem se odpoutal od tý tzv. „legendy“, i když tam někdo může slyšet to proklatý dědictví starejch PPU.“
Po 26 letech vychází Konec léta jako 2LP. K původním skladbám přibyla jedna navíc: jmenuje se Praha a nahrál ji Joe Karafiát ve svém domácím studiu v Kanadě už v roce 1985. Přimíchal tehdy do své fantazie kytar a automatických bicích Brabencův saxofon tak, že zní melancholicky i zlověstně s gradujícím napětím, které se náhle s koncem skladby hroutí a umírá. Praha jakoby svou náladou předznamenala Konec léta, který přišel o deset let později. Rozkládací obal reedice je vybaven texty v češtině i angličtině a sleevenotem, každá strana LP má svou originální etiketu.
BAD BEEF HAT - Uzdravením k zešílení
Volné hudební sdružení Bad Beef Hat bylo ojedinělou formací, která v tuzemsku reflektovala tvorbu amerického avantgardního umělce Don Van Vlieta známého pod uměleckým jménem Captain Beefheart (1941-2010). V kapele hráli členové skupin Psí vojáci, Ženy, Plastic People, OZW, Terra Ignota, M.I.O.S., MCH Band a dalších, jako spíkři se střídali Radomil Uhlíř (Dvouletá fáma) a Martin Záchod Choura (Ženy). Hudba nebyla nijak složitá, téma přinesl autor na zkoušku a kolektivně bylo pak dotvořeno. Přesto vzniklo několik silných věcí jako třeba Král ve žlutém hávu nebo Švejkovskýho bloues. Vedle toho kapela produkovala i čistě happeningové záležitosti. V Bad Beef Hat se střídalo zhruba 15-20 lidí, dnes už to nespočítá ani sám zakladatel Zdeněk Hmyzák Novák. Jisté je, že na koncertech, kterých bylo v letech 1989-1990 kolem dvaceti (včetně jednoho výjezdu do Holandska), měla skupina velmi bytelný zvuk - několik kytar, několik saxofonů, trubka, rytmika podpořená perkusemi, a v neposlední řadě Hmyzákův chraplavý zpěv a různé frkačky a troubítka. A aby bylo i na co koukat, vystupoval pan Hmyzák v osobitém kroji, který sestával z velkých hokejistických trenýrek, gumové vesty, někdy i holínek, ale především z funebráckého klobouku opatřeného zlatými křidélky, která se pohybovala podle toho, jak zpěvák tahal za provázek skrytý pod kabátcem! Album je sestaveno s živých nahrávek a vyšlo v limitované edici 300 kusů barevného vinylu.
TELEX - Punk Radio (Best Of)
TELEX se původně jmenoval Novodur a vznikl ve Strakonicích. Chlapíci, kteří řezali do kytar a křičeli, co všechno je štve, nehleděli na punkovou módu kohoutů, čír a řetězů. Na první pohled více máničky než pankáči, spolehlivě překvapovali hustým nářezem čistokrevného punku první generace. Poté, co StB ukončila činnost Novoduru, přejmenovala se parta na Telex a jela dál. Texty ještě zhoustly, prvotní epigonství Sex Pistols a Exploited se přerodilo do vlastních nápadů a nabyté muzikantské zručnosti. Kolem roku 1989 už měl Telex solidní popularitu po celé republice, a protože StB měla úplně jiné starosti, kapela přežila i do nové doby. Po příznivcích kolovala demonahrávka Řeznickej krám, skupina však v první polovině 90. let některé věci z tohoto syrového demáče nahrála v českobudějovickém rohlasovém studiu znovu a doplnila je dalšími veselými kousky. Vzniklo album Punk Radio, které bylo vyhledávaným artiklem v době rozjíždějícího se kapitalismu. Punk Radio je nyní dostupné na CD i LP s krásně zpracovaným vniřním obalem.
N.V.Ú. - 14 dní
Menší města za totáče fakt nebyla pěkná. Nejen vzhledově, ale také tím, že se tu nic nedělo. Někteří mladí zoufalci tedy brali věci do svých rukou. V polovině 80. let se na novobydžovsku objevila nejprve skupina Manichinace, která se zakrátko změnila v Kmitací Adaptér. Po dvou letech provozu se Adaptér změnil na N.V.Ú. (Nepřichází v úvahu). To bylo v roce 1988, N.V.Ú. začali hrát hustěji a na nic se nikoho neptali. Samozřejmě se rychle rozkřiklo, že tady je kapela, která se s tím nemaže, občas někde zahraje, a jejíž energii stojí za to absorbovat. N.V.Ú. vede od počátku Štěpán Málek, zpěvák a výtvarník, dnes známý především ve světě soch, obrazů a grafiky. Základní posaz skupiny tvořil na albu 14 dní ještě sólový kytarista Van Lahven a bubeník Eros, rytmický kytarista Lišoun a basista Sodovkář, ačkoli se poslední dvě nástrojové pozice později proměňovaly. Kapela se z počátku nevymezovala vizuálně punkově, ale s punkem je spojovala snaha hrát zběsilou muziku s otevřenými texty. Album 14 dní je prvním studiovým výtvorem N.V.Ú., kterému předcházely dva slavné demáče, a vyšlo na jaře 1994 na CD a kazetě. Obsahovalo patnáct skladeb, z nichž byly pro aktuální vydání na vinylu tři vynechány a nahrávka byla jemně remasterována. Původní obal s užitím grafiky Štěpána Málka byl pro LP upraven. LP obsahuje vnitřní obal s texty a fotem. Za zmínku stojí zvuk kapely, ne nepodobný skupině OZW. N.V.Ú. se totiž s OZW setkali naživo a byli jejich hustým rachotem nadšeni!
ŠANOV 1 - Acid Mouse + Stejný krysy jako kdysi
Acid Mouse patří ke stěžejním albům teplických punkýšů Šanov 1. Původně vyšlo v roce 2002 na CD, nyní se poprvé objevuje na LP! Šanov 1 je patrně nejdéle hrající punkovou kapelou u nás. Vznikl v roce 1987 jako ortodoxně punkové seskupení a svůj styl neopustil dodnes. Album Acid Mouse znamenalo comeback skupiny po sedmileté odmlce. Kapela tu hraje citelně razantněji než kdysi s přesahy do tvrdších žánrů a ve dvou písních koketuje s tehdy novými hudebnímu technologiemi prostřednictvím hostujícího Moimira Papalescu.
Šanov 1 pocházejí z Teplic a dali si název podle místní vilové čtvrti, které se za první republiky říkalo Malá Paříž. K původní sestavě se po roce připojil Radovan Šantrůček, který je dodnes duší i motorem kapely. Jeho melodie, texty i vokál jsou pro kapelu charakteristické. Přes časté personální změny a všechny módní vlny drží Šanov stále hrdě vztyčenou punkovou vlajku. Na vinylu je nyní k mání i jejich album Stejný krysy jako kdysi z roku 2004. LP jsou vybavena vsádkou s texty a fotografiemi.
Další info a prodej včetně titulů dalších labelů nawww.blackpoint.cz
Brněnská legenda československého progresivního rocku letos slaví 55 let od svého vzniku v roce 1968 pod názvem Progress Organization.
Hlavní narozeninové koncerty:
20. března Lucerna Music Bar, Praha
22. března KC Semilasso, Brno
14. dubna Garage, Ostrava
V repertoáru můžeme čekat ukázky z nejranější tvorby, narozeninový playlist bude zohledněn i na ostatních klubových koncertech v průběhu roku. Po čtyřech letech od vydání koncepčního alba Tulák po hvězdách už pětice také pracuje na jeho následovníku a něco nového pravděpodobně zazní i na výročních koncertech. Stabilní sestavu kepely dnes tvoří Pavel Váně (kytara, zpěv), Zdeněk Kluka (bicí, zpěv), Roman Dragoun (klávesy, zpěv) a Miloš Morávek (kytara), na baskytaru bude na většině koncertů hrát Dalibor Dunovský (ze sestavy Progres / Pokrok), na některých se objeví i zakládající člen Progress Organization, baskytarista a zpěvák Emanuel Sideridis.
Zde můžete číst můj obsáhlý článek k 45 letům Progres 2
DREAM THEATER jsou už 30 let fenoménem progresivního metalu a společně s ještě o něco staršími Fates Warning jeho pravděpodobně největšími stálicemi. Svými čtrnácti studiovými alby a slušným počtem živých nahrávek z různých destinací si získali přízeň milionů fanoušků po celém světě. V jejich hudbě lze ovšem slyšet nejen heavy metal (který je z celkového pohledu převažující), ale i výhonky progresivního rocku 70. let, emotivního melodického poprocku a klasického hard rocku, které jdou ruku v ruce s nepřeslechnutelnou instrumentální virtuozitou a přinejmenším v prvním desetiletí i se skladatelskou invencí. Nelze se tedy divit širokému dosahu jejich tvorby, kterou nadšeně přijímají i četní aktivní muzikanti. V rámci turné k letošní novince Distance Over Time se v červenci (a také v lednu 2023) Dream Theater znovu objeví i v našich a přilehlých krajích.
Takřka pohádkový příběh kapely začíná v polovině 80. let, kdy se na Berklee College of Music v Bostonu sešli tři Newyorčané - kytarista John Petrucci, basista John Myung a bubeník Mike Portnoy (všichni jsou ročník 1967). Náramně si padli do noty, rozehráli se coveverzemi oblíbených Rush nebo Iron Maiden a když se přidali klávesista Kevin Moore a první zpěvák Chris Collins, byla na světě kapela Majesty. Ta je natolik vytížila, že po prvním ročníku ukončili studium a když našli nového zpěváka Charlieho Dominiciho (o 16 let staršího než ostatní), podařilo se jim získat kontrakt s nově vzniklými Mechanic Records, divizi koncernu MCA. Roku 1988 natočili první album When Dream And Day Unite, které pětici z důvodu vznešení nároku na jméno Majesty jinou kapelou muselo na jaře 1989 vyjít už pod hlavičkou Dream Theater (na návrh Portnoyova otce, podle malého kinosálu v Kalifornii). Styl kapely je na osmiskladbové desce už v podstatě hotov, takže způsobila malý poprask v odborných kruzích - největšího ocenění došla v německém magazínu Rock Hard. Péče gramofirmy po stránce propagace a podpory koncertů byla ovšem mizerná, takže širší dopad deska zatím neměla. Navíc byli muzikanti jaksi nespokojeni s produkcí nahrávky a shledávali nedostatky v hlasovém i pódiovém projevu Charlieho Dominiciho.
Only a Matter of Time (When Dream And Day Unite, 1989)
Dobrovolně se tedy vrhli do anabáze hledání nového nového zpěváka i vydavatele. Víc než rok psali nové skladby v instrumentální podobě, vyzkoušeli kolem 200 zpěváků, kteří reagovali na inzerát (byl mezi nimi i první frontman Fates Warning John Arch) a na konci roku 1990 jim přišla nahrávka jistého Jamese LaBrie z kanadského Toronta. Když pak 19. ledna 1991 James přiletěl za ostatními do New Yorku na zkoušku, byli DT s hledáním u konce, alespoň pokud jde o zpěváka. Rockový tenor s lehce sladkými, rozmáchlými lyrickými polohami (Karel Gott by mohl závidět) i drsnější verzí projevu byl pro ně tím, koho hledali.
Novinář Derek Oliver z britského Kerrangu, který právě začal pracovat pro newyorské Atco Records, byl pak spojkou k novému vydavateli. Už v květnu 1991 vzniklo třískladbové demo, které kapele zajistilo kontrakt právě se značkou Atco (kolem se pohyboval i někdejší člen progresivních Gentle Giant Derek Shulmann) a o několik měsíců později začalo natáčení alba Images & Words s producentem Davidem Praterem. Ne že by šlo všechno jako na drátkách, ale v červenci 1992 byla hodinová deska venku a ohlas byl nečekaný. Úvodní, poměrně tvrdá skladba Pull Me Under pronikla do žebříčku Top 10 Hot Mainstream Rock Tracks v Billboardu, dobře si vedl i singl s baladou Another Day. Vznikly videoklipy a rozjelo se koncertování, poprvé i mimo Ameriku (při něm John Myung začal používat šestistrunnou baskytaru, John Petrucci hrál od počátku na sedmistrunnou kytaru). Vedle kratších skladeb (což je u DT cca 6 minut) jsou tu rozsáhlejší, dramaticky i poeticky vystavěné kompozice jako Metropolis Pt. 1 nebo Learning To Live (jejich první vydaná skladba, která přesáhla stopáž 10 minut), odpichová, ačkoli stále dosti komplikovaná a chytlavá Take The Time či náladotvorná Surrounded s dominujícími klávesami. Na desce není slabá věc a všechny se dodnes vracejí do koncertního playlistu. Images & Words bylo zkrátka pro DT silným druhým startem se vším všudy, který během následujícho roku zpěčetili první živou nahrávkou Live at the Marquee z oblíbeného londýnského klubu.
Metropolis Pt. 1 – The Miracle and the Sleeper (Images and Words, 1992)
Pro další album Awake, vydané 1994 na značce EastWest (v rámci vnitrofiremní reorganizace labelů koncernu Warner Music) zvolili Dream Theater jiného producenta (respektive dvojici producentů) a na popud gramofirmy v některých skladbách trochu přitvrdili. Ostrý dvojtrack The Mirror / Lie v mnohém určil pozdější směřování tvorby DT. Stále tu však jsou i atmosféričtější, výrazně melodické kompozice jako Innocence Faded a Lifting Shadows Off A Dream (náladou prozrazující inspiraci britskými U2) s výrazným podílem kláves, a lehké edgeovské kytary, rozvíjející se epická poloha je zastoupena trilogií Erotomania / Voices / The Silent Man a jedenáctiminutovou Scarred. Singl Caught In A Web s těžkým spodkem, výrazným klávesovým motivem a jedním z nejzdařilejších melodických refrénů je taktéž dodnes často k slyšení naživo. Awake je i po letech mistrovským kusem a potvrdilo status kapely jako stoupající hvězdy králů progresivního metalu. Nedosáhlo ale komerčního úspěchu očekávaného vydavatelem po triumfu předchozí desky a navíc na konci natáčení oznámil svůj odchod klávesista Kevin Moore, který si svůj život a tvorbu představoval asi jinak. Na světovém turné už s kapelou hrál Derek Sherinian, zaměstnaný předtím u Alice Coopera.
Caught In A Web (5 Years In A LIVEtime outtake, 1995)
Nelibost gramofirmy společně s její další transformací způsobily, že si Dream Thater na další desku museli počkat tři roky. Vydali sice mezitím novou studiovou verzi starší, víc než 20-minutové kompozice A Change Of Seasons společně s výběrem z koncertu coververzí, ale zmíněná situace a další události včetně několika úmrtí v rodinách hudebníků jsou důvodem, proč tuto fázi hudebníci (přinejmenším Mike Portnoy) označili za nejkritičtější období kapely. Na druhou stranu napsali tolik nových skladeb, že by naplnily 2CD a poprvé pracovali se zvukařem a producentem Kevinem Shirleyem. Ten svými návrhy a způsobem práce ve studiu výrazně ovlivnil podobu alba Falling Into Infinity (Elektra 1997). Sám vnímal DT jako zajímavý cross mezi Yes a Deep Purple a vtiskl jejich hudbě sound, jaký už poté nezopakovali (ačkoli zvukařsky se Shirley podílel i na dalších, především živých nahrávkách). Pod stále ještě trvajícím tlakem firmy, která si přála zopakovat úspěch Pull Me Under, kapela jednak napsala vynikající jemnější skladby Hollow Years, Take Away My Pain (spontánní reakci Johna Petrucciho na úmrtí jeho otce) a nádhernou baladu Anna Lee. Trvdší linie pokračuje kusy Burning My Soul, Just Let Me Breathe nebo gradující Peruvian Skies. Rozsáhlejší kusy reprezentují koncertní stálice Lines In The Sand a Trial Of Tears, dle mého jedna z úplně nejsilnějších skladeb kapely. Zvuk je nádherně prostorový a konkrétní, Myung na albu poprvé krom baskytary využil i stick, Sherinian vedle syntezátorů hraje i na hammondky a v menší míře na mellotron nebo Fender piano. Petrucci září ve všemožných kytarových barvách i náladách, rytmika šlape i progresivně přeskakuje a James LaBrie ze sebe vydává to nejlepší od jemných emocí přes klenuté melodie až po vypjaté a drsné polohy. V jedné skladbě hostuje také vokalista King's X Doug Pinnick. Gramofirma se kýženého kasovního úspěchu nedočkala, ale vzala na vědomí, že s kapelou je dobré nadále počítat a přistoupila na její požadavek, že si napříště budou nahrávky produkovat sami. Mezi lety 1999 a 2009 lze tedy na obalech desek najít oznámení “Produced by Mike Portnoy & John Petrucci“ (nebo naopak).
Hell's Kitchen + Lines in the Sand (Falling Into Infinity, 1997)
Éru s Derekem Sherinianem u kláves završuje koncertní dvojalbum (a video, stejně jako u všech oficiálních živých nahrávek) Once In A Livetime. Skladatelsky i hráčsky byl Derek pro Dream Theater rozhodně přínosem, ale ostatním nějak nesedla jeho pódiová prezentace, proto se přátelsky rozešli a na jeho místo nastoupil Jordan Rudess, který byl ve hře už při minulé výměně a natáčel mezitím s Portnoyem a Petruccim v instrumerntálním all-star projektu Liquid Tension Experiment (společně s basistou Tony Levinem). Během roku 1999 se DT rozhodli natočit koncepční album po vzoru Pink Floyd, The Who nebo Queensryche. Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory je dějově uceleným příběhem a skladatelsky (kolektivně, jak je u kapely zvykem) vzniklo rozpracováním témat hrubého dema Metropolis Pt. 2, které natočili DT ještě před Falling Into Infinity jako reakci na volání fanoušků po pokračování skladby Metropolis Pt. 1 z Images & Words.
Metropolis 2 nepřekvapil, ani nezklamal. Dodnes patří k nejoblíbenějším albům mezi fanoušky. Zároveň tu však nastupuje linie, charakterizující s mírnými výkyvy většinu dalších alb, u nichž se někdy nemůžu zbavit dojmu, že poslouchám spíš Metallicu než Dream Theater (hlavně u nejtvrdších Train Of Thought a Systematic Chaos). Těžké kytarové riffy převažují, klávesy se umenšují do role klavírních meziher nebo introdukcí, syntetického sólování, symfonizujících závojů a bizarních zvuků či hudebních fórků, doplňujících kytaru. Rudess je každopádně virtuóz, ale trochu mu schází ivence předchozích hráčů co se týče rozvinutí a doplnění celku. Najdou se v diskografii i na jednotlivých albech vyjímky, ale celkově jsou pro mě DT po roce 2000 zbytečně tvrdí a méně skladatelsky zajímaví, což platí i pro vokální melodie. Délka (většinou závěrečných) kompozic přitom na mnoha deskách dosahuje až dvaceti a více minut. Od toho se odvíjejí i nezřídka tříhodinové koncertní sety, které zachraňují především skladby z prvních čtyř alb. Muzikantská i zvuková stránka tvorby při živých vystupeních trochu kolísá. Dobře je to znát na koncertních nahrávkách z Tokijského Budokanu, New Yorku, Bostonské Opery, Luna Parku v Buenos Aires nebo z pařížského klubu Bataclan. A taky na řadě syrovějších živáků ze série official bootlegs, mimochodem z velké části se Sherinianem u kláves. Zároveň kapela velmi dobře pracuje s improvizací, přinejmenším v kompozici playlistů, za které byl většinou odpovědný Mike Portnoy.
(Mixcloud Playlist)
Pojďme se teď podívat na inspirační zdroje, ze kterých tvorba Dream Theater vychází. Sami se jimi netají a rádi jejich skladby hrají. Naživo natočili a v rámci série official bootlegs vydali kompletní alba Master Of Puppets (Metallica), The Number Of The Beast (Iron Maiden), Made in Japan (Deep Purple) a Dark Side Of The Moon (Pink Floyd), jednotlivě pak hráli či hrají kusy či medley od Led Zeppelin, Black Sabbath, Yes, Rush, Journey, Kansas, Eltona Johna, Ozzyho Osbourna, The Who či U2. Z celkového pohledu jsou v jejich sytlu podle mě zásadní Yes, kteří přišli s komplikovanými rytmy a velmi kreativním využitím kláves v interakci s kytarou, rytmikou a dramatickou melodikou. Svůj podíl tu mají rozhodně i Pink Floyd svou amtmosférickou rozmáchlostí, a pak všichni ti metalisti počínaje Rush přes Iron Maiden až po Metallicu. "Vzpomínám, když jsme Master Of Puppets(1986) koupili v den kdy vyšlo. Spustil jsem jehlu gramofonu na desku a všichni jsme byli přibitý k zemi tím, co jsme slyšeli. O nějakých 50 minut později jsme odlepili pohledy ze zdi a zjistili, že jsme právě vyslechli kvintesenciální metalový opus," napsal Mike Portnoy. V emocionálním, často melodickém a lehce zajíkavém zpěvu Jamese LaBrie se pak ozývá duch U2, Eltona Johna a dalších postav inteligentního popu.
Ucovered 2003-2005 (Official bootleg, 2009)
Jelikož ale Jamesův vokál není úplně pro každého a kapela si to uvědomuje, vydává občas také instrumentální verze svých alb. Poprvé k tomu došlo na Black Clouds & Silver Linings z roku 2009, které v de-luxe edici vyšlo dokonce jako 3CD s disky coververzí (m.j. Queen, King Crimson či Rainbow) a instrumentálních mixů. Zároveň je to poslední deska s Mikem Portnoyem, který v v roce 2010 ohlásil odchod. Bubeník, uvedený v roce 2004 do síně slávy magazínu Modern Drummer, absolvoval v uplynulém desetiletí úspěšnou léčbu alkoholové závislosti a k odchodu neměl vyloženě umělecké důvody. Spíš ho unavoval hektický styl práce kapely, v níž byl od začátku jedním z tahounů a také hlavních textařů. Pravda je, že byl také vytížen v řadě bočních projektů typu superskupiny Transatlantic a lidsky se v nich prý cítil lépe. Po nějakém čase se chtěl k Dream Theater vrátit, ale kapela už mezitím vyzkoušela řadu bubeníků, z nichž vítezně vyšel Mike Mangini, někdejší člen Extreme či Annihilator (hrál předtím i na několika sólových deskách Jamese LaBrie). První album s ním vyšlo v roce 2011 pod názvem A Dramatic Turn Of Events, na hudební stránku však výměna bubeníka neměla žádný zásadní vliv.
(Mixcloud Playlist)
Zajímavým počinem v diskografii Dream Theater je zatím předposlední opus The Astonishing (Roadrunner 2016), 130-minutová rocková opera s Petrucciho libretem ze vzdálené dystopické budoucnosti, kde je provozování hudby vyhrazeno strojům zvaným NOMACS. Ve čtyřiatřiceti kratších až krátkých skladbách, takřka prostých instrumentálních exhibic známých z dřívější tvorby, tu kapela zní skoro muzikálově, decentně podpořena třemi pěveckými sbory a pražským FILMhamonic Orchestra. A mimochodem ta deska funguje výborně jako nerušící tématická kulisa k dopisování tohohle článku J Větší prostor tu mají klávesy, snad proto, že autory hudby jsou tentokrát pouze Petrucci a Rudess. Tohle dílo ale řada fanoušků i kritiků tak úplně nepobrala, zvláště když kapela celý program předváděla i naživo s minimem přidaných starších skladeb. Ohledně letošní novinky, čtrnáctého studiového alba Distance Over Time (vyšlo v únoru na značce InsideOut Music) DT už předem deklamovali návrat ke kořenům. Podařilo se jim to ale jen zčásti a kritické ohlasy jsou jaksi rozporuplné. Album je opět více kytarové, skladby kratší (žádná nepřesáhne 10 minut, navíc je deska svými 60 minutami nejkratší od Images & Words). Některé kusy, zvláště úvodní Untethered Angel, znějí nadějně, ale jako celek deska trochu upadá do žánrových klišé, takže může stěží konkurovat prvním čtyřem či pěti albům. Skalní fanoušci jsou ovšem takřka nekritičtí, a že je jich pořád hodně - facebookový profil DT olajkovalo už víc jak 3,6 miliónu z nich a v diskusní skupině si novinku zhusta pochvalují, takže si pětice může dovolit další celosvětové turné (zatím tedy jeho americkou a evropskou část).
Dream Theater Opera (Playlist)
V jeho rámci vystoupí Dream Theater 14. července jako headliner závěrečného večera festivalu Masters Of Rockve Vizovicích (tam ale budou mít na vystoupení jen hodinu a půl), o dva dny později pak zahrají v bratislavské NTC Aréněspolečně s britskou progmetalovou nadějí Tesseract a Slováky Persona Grata. V okolních zemích jako Německo, Maďarsko či Polsko je můžete zastihnout ještě předtím i potom, viz rozpis turné na https://dreamtheater.club/tour-dates. Na témže webu můžete najít podrobnosti o diskografii včetně oficiálních bootlegů (z nichž mnohé stojí za pozornost) a další zajímavosti. Na současné turné také připadá 20. let od vydání alba Metropolis Pt.2: Scenes From A Memory, které bude v koncertním setlistu akcentováno, jak je u DT v případech podobných výročí zvykem. Plnohodnotný koncert si pak můžeme vychutnat 15. února 2020 v pražské Tisport Aréně. Kytarista John Petrucci k turné řekl: „Díky ohromně pozitivním reakcím na Distance Over Time se opravdu těšíme, až některé ze skladeb zahrajeme pro Evropské obecenstvo v rámci "An Evening with Dream Theater" koncerty v plné produkci. Pro ty, kteří byli před dvaceti lety u Scenes From A Memory live in Europe to nebude pouze výlet do minulosti, ale také možnost vidět tento program v úplně novém světle a především tak, jak byl původně zamýšlen. Naše nová show má teď animovaný videoobsah, zobrazující postavy i příběh napříč celým koncertem! Pro fanoušky, kteří tehdy ještě neznali Dream Theater, byli moc malí nebo třeba před 20 lety ani nebyli na světě, to bude skvělá příležitost zažít "Scenes" poprvé naživo a v plném rozsahu. Už se nemůžeme se dočkat, až pro vás všechny vystoupíme!" Vzhůru tedy do Snového Divadla!
Untethered Angel (Distance Over Time, 2019)
K zobrazení playlistů z Mixcloudu klikněte na titul mixu :)
P.S. 1: Postupným poslechem jsem došel k pozntaku, že poslední album Distance Over Time obsahuje velmi kvalitní skladby a krom otevíračky Untethered Angel doporučuji soustředit se na Barstool Warrior. Jen je tu takový problém v mixu - rymická sekce je příliš nahalená, takže je třeba si v hlavě trochu ekvalizovat :)
P.S. 2: V roce 2o21 vydali DT své patnácté studiové album A View From The Top Of The World. Opět jsou tu delší skladby včetně dvacetiminutového titulního kusu a deska působí o hodně ambiciózněji než DoT. Jen je to jaksi pořád víc jen metal než ty staré dobré progresivní desky jako I&W nebo Awake. Chybí hráčský i skladatelský vklad Mikea Portnoye a precizní zvukařská práce Douga Oberkirchera nebo Kevina Shirleye. A taky James LaBrie (který mimochodem letos vydal takřka akustickou sólovku Beautiful Shade of Grey) už zdaleka nezpívá tak, jako před 30 lety... Nicméně další koncert v našich končinách, plánovaný na 28. ledna 2o23 v brněnské Winning Group Aréně, by mohl být zajímavý.
Na podzim roku 2022 uběhne neuvěřitelných 50 let od vydání kultovního alba Kuře v hodinkách, bez nadsázky jedné z nejvýznamnějších nahrávek československého rocku. Toto půlstoleté výročí oslaví mateřská a legendární kapela Flamengo v současné sestavě pod názvem Flamengo Reunion Session, opírající se o dvojici původních členů Pavla Fořta (kytara) a Vladimíra„Gumu“ Kulhánka (baskytara), kteří oba pamatují zlatou éru Flamenga. Doplní je Jan Holeček (Hammond B3, zpěv), Jiří „Zelí“ Zelenka (bicí, vokály) a Vladimír Boryš Secký (saxofon a příčná flétna).
Kapela připravila Kuřeti a všem jeho fanouškům k velkému jubileu krom koncertů i krásný dárek v podobě živého alba Live, které vychází stejně jako v roce 1972 původní LP na značce Supraphon. Skladby z Kuřete se nikdy nedočkaly živého provedení ve svých českých verzích s texty Josefa Kainara, jelikož se původní Flamengo rozpadlo dříve, než album vyšlo. I proto s padesátiletým odstupem kapela tyto klenoty oživuje. Program narozeninového večera v pražském Lucerna Music Baru bude pestrý. Návštěvníci se mohou těšit na významné hosty, jimiž jsou Marek Eben, Peter Lipa, Olin Nejezchleba, Pavel Skála a Michal „Kolouch“ Daněk. Během večera bude také pokřtěno zmíněné živé album, přičemž jméno kmotra je malým překvapením. Kuře v hodinkách pak zahraje Flamengo Reunion Session v celé jeho kráse.
THE BLUE EFFECT :: Slunečný hrob / I've Got My Mojo Working (first single, 1969)
Slunečný hrob by Vladimír Mišík (music) and Jiří Smetana (lyrics) became group's biggest hit after it was used in 1999 retro movie Pelíšky. B-side is classic McKinley Morganfield blues tune's inspired rendition. Radim Hladík's guitar artistry is aleady evident here.
THE BLUE EFFECT :: First EP, 1969
Four bluesy and hippy songs in English and Czech. Line-up is Vladimír Mišík - vocals, harmonica Radim Hladík - guitar, Jiří Kozel - bass, Vlado Čech - drums, Miloš Svoboda - guitar and vocals.
THE BLUE EFFECT :: Meditace, 1970
Epic first side in Czech with both prog and humourous bits. Second side in English is very solid pronounciation to first EP. Mišík, Hladík, Kozel and Čech with additional choir, brass and strings on some tracks.
BLUE EFFECT + JAZZ Q PRAGUE :: Coniunctio, 1970
Experimental collision between rock trio (Hladík, Kozel, Čech) and freejazz group with flute player and saxophonist Jiří Stivín dominating. All instrumental. Some parts sounds like Soft Machine circa Fourth, with added instrumentalists.
Another crossing of rock quartet (Radim Hladík, Jiří Kozel, Vlado Čech, Lešek Semelka - piano and organ) with rich possibilities of Czechoslovak Radio Jazz Orchestra. All instrumental, although some tracks were played with lyrics in concert.
Starbright! Great conjunction of rock quartet with lovely personalities of Radim Hladík (g), Lešek Semelka (voc, keys), Josef Kůstka (bg, voc) and Vlado Čech (ds) plus Czechoslovak Radio Jazz Orchestra under direction of Kamil Hála. Great lyrics, penned by Czech poets Pavel Vrba and Boris Janíček, were straightened with mighty Josef Kuhn male chorus in moments.
THE BLUE EFFECT :: A Benefit of Radim Hladík, 1975
Instrumental album created for export issues, later reissued for Czechoslovakia under teethless title Modrý Efekt & Radim Hladík. Same line-up as on previous album. Excelent versions of songs performed in concert with vocals, great interplay with guests Jiří Stivín (alto sax, flute) and Martin Kratochvíl (electric piano). Phenomenal short track Čajovna (aka Tearoom), which became group's trademark tune.
M EFEKT :: Svitanie, 1977
After Lešek Semelka and Josef Kůstka demission, Moravian Oldřich Veselý (voc, keys) of Synkopy 61 and Slovak Fedor Frešo (bg) of Collegium Musicum and Fermata came into picture. From Slovak label Opus, there was rule to sing in Slovak or English. They adapted Czech/Moravian/Slovak folk song Ej padá, padá rosenka, which became one of the highlights of group's repertoire. There are also two jazz-rockish instrumantals and epic second side title song created on purpose, with Jaroslav Hutka's lyrics in Slovak. Very good album.
M.EFEKT :: Svět hledačů, 1979
This is probably band's peak. After Frešo left to play again with Collegium Musicum and Fermáta, Lešek Semelka returned and played bass parts on moog. With Oldřich Veselý still in band, there are two sympathetical singers to sing in both duets and solos. Five long art rock compositions by Hladík, Veselý and Semelka with lyrics by Pavel Vrba and Jaroslav Hutka. Group interlay at its very high.
M.EFEKT :: 33, 1981
Final album of first group's era was recorded in trio: Radim Hladík - guitars, Lešek Semelka - vocals and synths, Vlado Čech - drums. Four compositions with lyrics by Pavel Vrba are not as strong as these on their precedessor, but still include top notch playing.
