HOMMAGE A JAN GARBAREK in free improvisation & new mixcloud shows

FB event

THE POWER OF RETURNS :: CiTRON, GLENN HUGHES & OTHERS

CiTRON feat. JARDA BARTOŇ & VAŠEK VLASÁK + METALiNDA + LORETTA

BRNO, SONO Music Club, 20.04.2024 19:00

Kapelník CITRONU, Radim Pařízek mladší říká: „Jsem rád, že jsme si v kapele vše vyříkali a můžeme jít zase dál. Vážím si toho, že s Citronem znovu vystoupí Jarda Bartoň a Vašek Vlasák, kteří jsou jeho neoddělitelnou součástí. Na koncertech nebudou chybět starší, ani nové hity a vzpomeneme na celou historii kapely a její členy. Těšíme se na společné chvíle s Metalindou a Lorettou, se kterými podpoříme československého ducha z minulých turné a jistě nabídneme fanouškům jedinečný koncertní zážitek.”

Program koncertů: 18:00 otevření sálů, 19:00 – 19:45 LORETTA, 19:45 – 20:15 autogramiáda Citron, 20:15 – 21:15 METALiNDA, 21:45 – 23:00 CiTRON

GLENN HUGHES

50th Anniversary BURN Album Tour – 28.4.2024 – BRNO, Sono Centrum 

GLENN HUGHES je v hudebním světě obrovským pojmem. Tato rocková ikona je známá především jako bývalý baskytarista a zpěvák slavných DEEP PURPLE. Přezdívá se mu „Voice of Rock“ a je významným členem „Rock and Roll Hall of Fame“! Tento neúnavný rockový bard nyní s potěšením oznamuje své velkolepé evropské turné: „Glenn Hughes – Classic Deep Purple Live – 50. Anniversary BURN European Tour 2024“! GLENN vystoupí s legendárním rockovým albem Deep Purple „BURN“ a zahraje také nejslavnější písně Deep Purple z období MK III a MK IV!

www.glennhughes.com

www.sono.cz

www.mixcloud.com/miloš-latislav

Recenze ZEMĚTŘESENÍ 2: Finále

::recka::

ZEMĚTŘESENÍ 2: Finále

2CD / 2LP WARNER MUSIC 2023

Total time 67:52

Když v roce 1993 vyšlo první Zemětřesení, vytýkal jsem mu především skutečnost, že z plánovaného alba Jiřího Schelingera obsahovalo nanejvýš pět písní. Nevadil mi lehce zmetalizovaný zvuk a styl, ani zpěv Aleše Brichty. Už tehdy jsem vyjádřil naději, že by někdy mohlo dojít k dotažení projektu. No, museli jsme si na něj počkat 30 let…

Finále ovšem předcházely dvě polovičaté desky sestavy Zemětřesení 2, z nichž je sedm skladeb na novém (dvoj)albu víceméně převzato. Proč to takhle nešlo rovnou, pánové? A proč nám Finále předkládáte na 2CD, když se vejde na disk jeden a kupující tak za něj zaplatí zhruba o stovku víc?

Ale slibuju, že další otázky klást nebudu. Dodovo (protože pan kytarista je asi tím, koho z alba cítím nejvíc) nové Zemětřesení je pro mě značně diskutabilní. A to především interpretací. Takřka všem skladbám chybí vnitřní tah a hutnost Schelingerovy kapely, jak ji známe ze studiových nahrávek Lupiče Willyho a Stavrose Niarchose (například) i nejlepší dochované živé nahrávky z Humpolce 1980, která už většinu písní z alba obsahuje. Miloš Doležal nectí původní nosné riffy a melodické vyhrávky Standy Kubeše a svévolně je rozmělňuje, čímž nejvíc trpí skladba Cesty. Stavros Niarchos, v originále největší nářez, vyznívá skoro dechovkově. Dále Dodo přidává spoustu nadbytečného sólování a kvílení ve stylu kytaristů jako Randy Rhoads, Yngwie Malmsteen nebo Zakk Wylde. A přitom od posledně jmenovaného, který zcela po svém a s velkým pochopením natočil mj. kompletní první album Black Sabbath, by se mohl učit, jak reinterpretovat zásadní dílo. Nahrávce, jejíž zvuk lze jen stěží označit za moderní, neprospívá ani převážné zdvojení kytarového partu. Kubeš s basistou Janem Kavalem to dávali jednoznačně mnohem líp a když už byl v kapele Milan Schelinger s druhou kytarou, hrál funkční beglajty.

U některých skladeb se musím speciálně zastavit. Cizinec, takřka otrocky obšlehnutý z patrně ještě ne zcela hotové verze na mizerné nahrávce z Klicperova divadla v Praze roku 1981, je neúměrně natažen samoúčelnými instrumentálními pasážemi. Daleko sympatičtější je mi sevřená verze Milana Schelingera s Projektilem na albu František Ringo Čech 1983, která má i logičtější text. Skladba Můžeš vejít, 21. století, natočená taktéž Milanem na jeho album p.f. 2000, zase trpí mnohonásobným opakováním refrénu na konci, čímž dosahuje neúnosné stopáže skoro osmi minut. Navíc je na albu hned druhá a otázkou je, zda tam vůbec patří. Pokud ano, byla by možná svým charakterem a poselstvím vhodná až na konec. Dvojskladba Hodina H / Hostina, taktéž dříve natočená Milanem Schelinerem a známá ze dvou nekvalitních koncertních záznamů s Jiřím, zůstala daleko za představou, jak by mohla znít v dotažené profesionální nahrávce.

Nemyslím, že by Finále mělo znít, jako by bylo natočeno v roce 1981, ačkoli to skoro vypadá, že to tak Miloš Doležal, zpěvák Mladen Djelmo, basista Miloš Doležal mladší a bubeník Štěpán Smetáček (nebo další dva bubeníci v několika písních) vlastně chtěli. Navíc prohlašují, že právě tohle je ta kompletní, Schelingerem zamýšlená podoba alba. Ale k tomu se ještě vrátím. Z celé desky ovšem spíš než proklamovanou poctu králi českého hard rocku cítím exhibici, nedostatek pokory a nepochopení ducha a hudební celistvosti jeho díla. Zdůrazňováno je pak podle promomateriálu skryté poselství, které duchovně probuzený zpěvák údajně do alba vložil a které se tato verze snaží ozřejmit. Je mi líto, ale podle mě se to nepovedlo.

Samostatnou kapitolou je zpěv Mladena Djelma. Jakkoli oplývá podobnou barvou hlasu jako Jiří Schelinger, schází mu lehkost projevu a cit pro frázování v rámci melodií a slov. Ony totiž texty Ringo Čecha často úplně nectily jazykové zákonitosti ve vztahu ke zpívatelnosti a Jirkova výjimečnost byla mimo jiné v tom, že je dokázal přirozeně podat – viz třeba vypravěčský text skladby Sen. Navíc hlas Mladena Djelma je hlubší, takže to celé ve výsledku i s výše zmíněným chybějícím vnitřním tahem zní jak zpomalený Schelinger. Aleš Brichta se na prvním Zemětřesení vyrovnal s tímto úkolem nepoměrně líp a po svém.

K písňové posloupnosti a údajné kompletnosti víc jak 67-minutového alba: Na vinyl se, jak my starší víme, vešlo na začátku 80. let většinou maximálně 50, ale spíše 40 minut hlasité rockové hudby. Takže vyvstává otázka, co sem nepatří. Krom závěrečného Světlonoše s nešikovným textem Romana Zahrádky (který vystupuje jako spritus agens celého projektu) na Schelingerovu melodii, nalezenou na kazetě z jeho pozůstalosti a skladby Můžeš vejít, o které jsem už psal, to nejspíš budou písně Sen a Alchymista. Krom toho, že vyšly ve zvukově možná nejvydařenějších nahrávkách na Jirkově posmrtném singlu v roce 1981, prohlásil o nich v době vzniku prvního Zemětřesení v roce 1993 Milan Schelinger, že na albu být neměly. Ale mohly být jeho singlovou předzvěstí, takže tu nijak neobtěžují, ačkoli úrovni originálů se zdaleka nepřibližují.

Ke stylisticky nezvládnutému obsáhlému sleevenotu Romana Zahrádky, vytištěnému tak malým písmem, že na něj v bookletu CD málem potřebujete lupu, se snad ani nebudu vyjadřovat. Autor by možná udělal lépe, kdyby názory i domněnky v něm obsažené nějak důkladněji podložil. Zbývá zmínit dvě pozitiva Finále. Jedním je baskytara Doležala juniora, aspoň trochu se blížící hře Jana Kavaleho, jehož razantní pravačka spolu s Kubešovou kytarou a bicími Josefa Havlíčka dělala hard rock Schelingerovy a Čechovy kapely tak průrazným a unikátním. Druhým jsou samozřejmě samotné písně, které ani po víc jak 40 letech neztratily nic ze své síly.

P.S.: Pokud chcete slyšet materiál alba pohromadě v podobě dochovaných původních studiových i živých (byť ne právě nejkvalitnějších) nahrávek, najděte si na www.mixcloud.com můj mix s názvem Zemětřesení 1.

2,5 z 5  Miloš Latislav (psáno pro www.rockandall.cz)

Blue Effect: Křest reedice alba 33 a Nové syntézy živě v Lucerna Music Baru 11. prosince 2o23

Vydavatelství Supraphon vydalo v reedici poslední album M. Efektu z roku 1981, nazvané 33. Pokřtěno bude na koncertě v pražském Lucerna Music Baru v pondělí 11. 12., kde bude základ vystoupení tvořit materiál z kultovních alb Nová syntéza (1971) a Nová syntéza 2 (1974). Na pódiu jej přehrají členové poslední sestavy Blue Effectu, baskytarista Vojtěch Říha a bubeník Václav Zima s vynikajícím chrudimským KYX Orchestra, kteý s Radimem Hladíkem skladby nastudoval již v roce 2015. V roli hostů se objeví kytaristé Adam Krofian a Roman Helcl a zpěváci Pavel Bohatý, Iva Marešová, Tomáš Fröde či Yannick Tevi ze skupiny Vanua2. Koncert zahájí Viktor Sodoma s programem kapely Matadors.

Deska 33 vychází nově remasterována na LP a CD (a samozřejmě jako download včetně hi-res verze na Supraphonline.cz), kde je doplněna třemi koncertními nahrávkami albových skladeb z Milevska roku 1980. Je ovšem škoda, že koncert (natočený z mixážního pultu panem Milanem Princem se svolením Radima Hladíka) není na novém vydání celý, protože obsahuje i dvě skladby z alba Svět hledačů (1979) v triové sestavě z 33, tedy Radim Hladík - kytary, Lešek Semelka - zpěv a klávesy a Vlado Čech - bicí. Nevydané v kompletní podobě zůstává také zhruba 35-minutové pásmo zhudebněných básní Jiřího Wolkera Knoflík pro štěstí, natočené v totožné sestavě s hosty (m.j. Jana Kratochvílová) v roce 1979 pro plzeňské divadlo Alfa. Reedici alba 33 pokřtí v Lucerna Baru zástupci rodiny Radima Hladíka a vydavatelství Supraphon. 

P.S.: Moje video z koncertu. Věnováno paní Zlatě Hladíkové.

RED BARON BAND na vánočních koncertech před vydáním nového alba

Pražská hardrocková čtveřice Red Baron Band odehraje několik vánočních koncertů. V klubu Vagon na Národní třídě v Praze bude k prvním 100 vstupenkám rozdávat některé ze svých dosavadních alb na CD, navíc se v playlistu objeví i sklady, hrané dosud jen zřídka a skladby dosud nikdy nehrané. RBB mají pro všechny příznivce i další dobrou zprávu: Práce na novém albu Last Chance jsou po letech u konce a deska vyjde v květnu 2o23 na LP, CD a digitálně, pravděpodobně na britském labelu Roulette Records. Vydání budou předcházet tři digitální singly, jedno CD EP a samozřejmě i videoklipy, z nichž první se objeví v lednu.

Všechny dosavadní vydané nahrávky RBB jsou nyní k poslechu a prodeji ve všech digitálních formátech na Bandcampu.

www.redbaronband.cz

My mixcloud news

JiŘí SCHELiNGER 70

Letos 6. března by Jiřímu Schelingerovi bylo 70 let. Rodák z Bousova nedaleko Čáslavi, odkud pocházím i já - tedy z okolí Čáslavi. Obkolopen kytarami svého tatínka, učitele hudby, nepadl pochopitelně daleko od stromu. Svůj první a patrně největší hit Holubí dům natočil ještě s kapelou Faraon, poté přešel k Františku Ringo Čechovi. Začali spolu dělat hard rock (zpočátku roku 1976 ještě hráli i písně Black Sabbath a Deep Purple), jehož společenská přijatelnost i s ohledem na vlasaté muzikanty byla vyvažována popárnami pro předvádění Schelingera s Čechem ve veřejnoprávní televizi. V archivech televize také zalovil Milan Schelinger poté, co jsem pro Bonton a posléze Sony Bonton připravil trojalbové shrnutí Jirkových řekněme nealbových nahrávek (Holubí dům - Rock komplet 1973-76, Lupič Willy - Rock komplet 1976-80, a Švihák lázeňský - Pop komplet 1972-79) a našel slušnou řádku v televizi natočených a nevydaných skladeb různé kvality. Byl mezi nimi i klenot, krátká akustická píseň od Karla Svobody, které jsem se souhlasem Ringo Čecha dal název Lásko, dej mi sílu. Dnes už je na ní několik moc pěkných klipů na YouTube. Poprvé tu taky vyšla skladba Stavros Niarchos, natočená ve stejné frekvenci jako Lupič Willy. Na album Jsem svítání - nevydané nahrávky 1973-81 by se toho našlo i vešlo asi o 3 písně víc, jenže už se provádělo takzvané clearování, někteří autoři originálů se neozývali a Sony Music / Bonton tlačil na termín vydání. Nakonec se aspoň Píseň pro malou Sylvii (Sylvia's Mother od Cata Stevense) objevila na retrospektivním 3CD Čas 51:71:81. Takhle jsem se nejblíž Jirkovi a jeho spoluhráčům dostal já, když jsem si ověřoval, kdo ve které skladbě hraje. Zajímavá setkání, stejně jako dohled nad masteringem a tvorbou obalu. Potom jsem byl mnohokrát u Jirkova hrobu na Olšanech, a byly to silné zážitky. Pánové Stanislav Kubeš, Jan Kavale a Josef Havlíček, tedy poslední Jirkova kapela z roku 1981, je stále mezi námi. Uvidíme, jak se kdo z nich zapojí do oslav výročí, zaštítěných facebookovou skupinou Jiří Schelinger 70 pod kuratelou Jirkovy dcery Andrey. Rozepisovat se tu o albech Nemám hlas jako zvon, Nám se líbí nebo Hrrr na ně tady nemá smysl, zajímavější by už byla diskuse kolem projektu Zemětřesení. A taky tu máme živé nahrávky různé kvality, z nichž většinu můžete poslouchat z mého mixcloudu. Užívejme si tedy Jirkův odkaz aspoň tak, jako minulé roky.

,

Mostly Schelinger on mixcloud

 

My mixcloud news - hard rock and metal, some prog and jazz

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 ... and finally four parts of DP Family mixes at once, five hours...

My mixcloud news

New on my mixcloud >>

Třetí světovou přežijou jen krysy a Red Baron Band

S Paulem Kowaczem o Red Baron Bandu, Doupěti a dalších projektech

Ve studiu Doupě dokončuje své páté studiové album Last Chance pražský Red Baron Band. Doupě ovšem není jen studio, ale i zatím víceméně soukromý koncertní prostor, kde hráli a hrají nejen legendy domácí scény (Guma Kulhánek, Luboš Andršt, Michal Pavlíček, Emil Viklický) ale i osobnosti světové rockové a jazzové historie (John Scofield, Darryl Jones z Rolling Stones, Leo Lyons z Ten Years After). Red Baron Band vydává studiové album po dlouhých 10 letech, proto jsem se sešel v Doupěti k rozhovoru s Paulem Kowaczem, kytaristou, skladatelem a vůbec duší kapely, který od počátku drží vlajku souboru společně s bubeníkem Radkem Horníkem.

Vznik a diskografie Red Baron Bandu

Pavle, jak jste se poznali s Radkem Horníkem?

Bylo to v roce 1993 na koncertě kapely Freeway Jam a představil nás Honza Holeček. Tam jsme se naťukli, že máme stejnej vkus na muziku. Radek mi řekl, že je bubeník, což mě zaujalo, ale vzápětí mi sdělil že hraje asi jen 6 měsíců, tak mě to zas přestalo zajímat. Jenže jsme se potkali na dalším koncertě a já se dozvěděl, že chodí na lekce k Paulu Schenzerovi z Freeway Jam. Tak jsme si řekli, že si zkusíme někde zahrát. To se podařilo ve zkušebně vedle tehdejšího Borátu v prosinci 1993 a zjistili jsme že to bude fungovat. Od tý doby spolu hrajeme. Začali jsme dělat vlastní písničky a sem tam i něco převzatýho.

Ty jsi chodil do Lidové školy umění, nebo jiné umělecké školy?

Já jsem chodil od 14 do lidušky, ale dali mě na basu místo na kytaru, takže jsem tam přestal asi po třičtvrtěroce chodit, ani tu basu jsem si nepořídil. Doma jsem hrál na kytaru a pozdějc jsem ještě chodil soukromě na zobcovou flétnu ke starší profesorce od nás z domu, která mi dala základní nalejvárnu z hudební teorie. Nicméně jsem se nejvíc naučil hraním v kapelách a samostudiem.

 

Za tu dobu co existujete jste natočili 4 studiové desky. Na každé byla trochu jiná sestava. Mohl bys ke každé něco krátce říct?

První desku jsme natočili za 9 dní na přelomu let 1999 a 2000. Hostoval na ní saxofonista Pieter Van Houte z Holandska, základní sestava je na prvních dvou deskách stejná, tedy já, Radek, Mechy na basu a Honza Holeček, zpěv a další nástroje. The First Album víc zachycuje náš tehdejší hard rock, jak jsme ho hráli naživo, není tam tolik dohrávek. Zároveň jsou tam akustické skladby, které jsou vlastně na každé desce, protože mě vždycky bavilo psát akustické songy. Takže první deska je hodně hardrocková, a ta druhá, In The Light, původně taky byla, než přišel Honza s nápadem, že tam přidáme dechovou sekci. Tím se to posunulo někam jinam, je to takovej hard rock s jazzrockovejma prvkama. Jak jsme byli už podruhý ve studiu, tak jsme víc experimentovali, jsou tam ve dvou skladbách i smyčce a jako hosté Zuzana Michnová a Emil Viklický na moog. Takže nám trvalo i trochu dýl to natočit.

Potom odešel Honza Holeček a třetí desku Music Must Change jsme začali natáčet asi po roce, co s námi zpíval Mirek Jech. Bylo to zase víc o tom, jak ta kapela hrála naživo, v jedné skladbě je hostem Radek Krampl na vibrafon. Na třetí desce se taky změnil směr textů, není na ní ani jedna píseň o lásce. Je tam třeba skladba Brother věnovaná mámu bratrovi, který umřel na následky povodní v roce 2002.



Na čtyřce Reflections není žádný host, ale do kapely přibyl Mikuláš Čimbura na hammondky a další klávesy a místo Mechyho přišel na basu Jirka G. Rubeš. Je to zase víc hardrocková deska, i když je tam podle mě i pár progrockových prvků jako třeba skladba 11-minutová Where the sun goes down která byla původně závěrečnou písní plánované rockové opery. Poprvé jsme tam použili taky Mellotron, vzácný klávesový nástroj z 60. let. Opět žádné milostné texty, za zmínku stojí například slova písně Glass Head o chlápkovi se skleněnou hlavou, který se hrozně diví jak je možný, že všichni vědí co si opravdu myslí a načapají ho při každé lži.

Další, živé CD/DVD Live In Prague (které se dostalo na páté místo v hitparádě kanadského rádia CKCU) vzniklo na koncertě k 20. výročí Red Baron Bandu v Akropoli roku 2014. Mezitím, vlastně hned po vydání Reflections, odešli Mirek Jech i Jirka Rubeš, který se ale později do kapely vrátil. Mikuláš Čimbura RBB opustil asi 3 roky po tom, co nastoupila zpěvačka Monika Infernalis. Když se na to období s ní dívám zpětně, Monika bohužel nikdy neměla takovej tah na branku, aby se něco dodělalo.

V létě 2018 jsme našli přes konkurs Mariku Postlerovou a teď musím s odstupem říct, že to byla velmi šťastná volba. Marika má úplně jinou pracovní morálku, je v tom muzikantství velmi poctivá. Hraje i na klávesy, takže na nové desce nahrála některé party na Hammondy nebo Rhodes piano, je schopná mi pomáhat s aranžováním zpěvových linek a navíc je zdatná i v procesu nahrávání, takže mi pomáhala s obsluhou nahrávacího programu, dělala editace a tak. Vyklubala se z ní skvělá zpěvačka s přidanou hodnotou :)

Vznik a natáčení nového alba

Jaká je tedy historie vzniku nové desky?

My jsme už v únoru 2017 začali anoncovat přípravu nového alba. Ještě s Monikou jsme začali ve zkušebně točit demáče a o rok později byl domluvený termín ve studiu Sono. Monika ovšem 14 dní před nástupem do studia oznámila, že s hudbou úplně končí. Takže svojí poslední šanci nevyužila, my jsme zrušili rezervaci ve studiu a ona nejspíš sedí v nějakým tichým pokoji.

Pak byla nějaká prodleva, než jsme na inzerát našli Mariku. Začali jsme dávat dohromady repertoár a po dvou zkouškách jsme odehráli první koncert. Když se to trochu usadilo a začali jsme si být jistý, že to funguje, pustili jsme se do přípravy k natáčení. Z toho původního záměru zbylo 9 z 10 skladeb a nově jsem připsal píseň Silent Room. Název Last Chance jsme měli vymyšlenej už v tom roce 2017 s tím, že jsme říkali, že je to pro nás všechny taková poslední šance udělat pořádnou desku, za kterou si budem stát. Nakonec všechno špatný je pro něco dobrý, takže teď když jsme začali natáčet až v roce 2019 slyším, že ten odstup nahrávce celkově pomohl, že jsme tam hodně věcí aranžersky ještě vyladili.

Ten časový odstup je hodně velký...

Vlastně to už teď bude od vydání Reflections 10 let, a já bych řek že energie neubylo, přibyl nějakej nadhled a muzikantská zručnost, takže fanoušci co znají Red Baron určitě nebudou zklamaní.

Tys vlastně začal během té doby mít dost vedlejších projektů.

To všechno vzniklo tak, že kapela byla částečně nefunkční, bylo hodně období, kdy něco nefungovalo. A bylo to čistě lidským faktorem, někteří členové, kteří už v kapele nejsou, to prostě nebrali vážně. Tehdy jsem se začal potkávat se zpěvákem Brynnem Stephensem a on si chtěl zahrát, tak jsme začali dělat covery ve dvou. Pro mě to nebylo náročný na zkoušení a jednoduchý to bylo i na domlouvání hraní, protože dva lidi s akustickou kytarou a foukací harmonikou se vejdou všude, a taky je pořadatel líp zaplatí. Kolikrát se to hodilo i jako předskakování před kamarády. Pak bylo období, kdy RBB vůbec nehráli, Monika odjela na Island a já jsem nechtěl, aby se kapela úplně rozpadla, takže jsem navrhnul klukům, že uděláme s Brynnem kapelu, kde budeme hrát elektricky převzatý věci a budeme se udržovat v činnosti. Chvíli se to jmenovalo Kowacz-Stephens Band a nakonec jsme to přejmenovali na Revolver 66. Hráváme ve čtyřech až pěti, tedy rytmika z RBB,  Brynn a Kačka Petráňová.

KuHoRaKo (tedy Kulhánek / Holeček / Razím / Kowacz) přišlo až potom?

To bylo předtím, když RBB ještě normálně fungoval a já jsem dostal nabídku zahrát si s Gumou Kulhánkem a Pavlem Razímem, kterou jsem nedomít. Původně to byla jednorázová věc, ale po prvním koncertu v Německu Guma navrhnul, že  to můžeme zopakovat. Tahle parta vydržela asi dva a půl roku. Název vymyslel Olin Nejezchleba a říkal, že to zní jak nějaký indiánský slovo :-).

Dostáváme se k tvé současné práci v Doupěti, kde děláš vlastně zvukového a hudebního režiséra.

Já jsem pracoval v prodejně hudebních nástrojů, jak to často kytaristi dělaj. Tam jsem se seznámil s bubeníkem Petrem Chmelou. Viděl nás s Brynnem jako duo a chtěl si s námi zahrát. Po čase se přidal i Jirka Rubeš na basu a zpěvačka a klávesistka Kačka Hladůvka Petráňová. Kapela dostala název 333. Protože v začátku neměla kde zkoušet, vybudoval Petr Doupě, později z původní myšlenky mít zkušebnu vzniknul řekl bych kultovní klub. Po vydání vinylového alba 333 Live!, které se natáčelo tady v Doupěti, se sestava rozšířila na deset muzikantů. Hrajeme covery 60-70. let, blues i některé jazzové standardy a z koncertů, které tady v klubu zažívám, mají trojky vždycky největší ohlas. Díky 333 jsem si zahrál například s Michalem Pavlíčkem, Janou Kratochvílovou nebo Leo Lyonsem a Joe Goshem z Ten Years After. Mimo 333 se v Doupěti nejvíc věnuju nahrávání a míchání koncertů pro rozhlasové a televizní pořady nebo pro interní potřeby.

Věci z nové desky hrajete všechny i naživo?

Hrajeme je všechny a poslední dobou děláme i akustický blok, protože se nám to zalíbilo.

Jak moc si na desce užijou milovníci hammondek?

Zatím jsou ve třech skladbách z deseti, možná budou ještě v jedné, to je zatím otázkou vývoje. Jsou tam, kde jsme cejtili, že by měly bejt, nechtěli jsme je cpát všude za každou cenu. Kdybysme měli stálýho hráče na hammondy, tak by to asi bylo jinak. Na desce jsou ale i jiné klávesy jako elektrické piano Rhodes, syntezátor Korg M20 nebo Clavinet.

Tys vlastně říkal, že jsi mluvil s varhaníkem z Atomic Rooster, že by vám tam něco nahrál. Jak to dopadalo?

On mi nejdřív sám nabídnul, že nám na desku nahraje varhany a když jsem mu napsal tak nepřišla vůbec žádná reakce, ani jako sorry kluci, já na to nemám čas. Pak jsem chytil takovou drzou náladu a řek jsem si, že zkusím napsat ještě dalším dobrejm varhaníkům. Poslal jsem maily Donu Aireymu, Rickovi Wakemanovi, John Paul Jonesovi, Paul McCartneymu a Marku Steinovi z Vanilla Fudge :-). Přišly dvě odpovědi, od Marka Steina a Ricka Wakemana, ve smyslu že nám přejou hodně štěstí s novou deskou ale v rámci vytížení se projektu nemůžou zúčastnint. To se samozřejmě dalo čekat, ale byla to sranda, když mi v mailové schránce přistála zpráva z adresy Rick Wakeman. Nám šlo zásadně o skladbu Have You Ever Been, a pak jsme zjistili že největší Jon Lord mezi námi je Marika, když sešlápla pedál na podlahu a nahrála všechny doprovodné party na Hammondy v téhle skladbě a znělo to skvěle.  Já jsem tam pak přidal kratší sólo.

Tak to byste takhle mohli mít hammondářku...

No, Mariku by to asi i bavilo, kdyby nebyl problém, že máme zkušebnu v prvním patře a Hammondy  váží 200 kilo. Na desce ale hraje i na Hohner Clavinet a Rhodes piano a tak není vyloučeno, že Marika bude někdy i na koncertech hrát na klávesy.

Jaký jsi na desce použil kytary?

Akustický kytary jsem použil asi 15 let starý Fender Mini Jumbo a Gibson ze začátku 70. let. Elektrický kytary jsou dva Gibsony SG, jeden z roku 65 a druhej 70-72, to nevím přesně, potom Fender Telecaster z roku 73 a na sólo ve skladbě Without You jsem použil Custom Shop Fender Stratocaster, kterej ja tady ve studiu. Pak jsem vlastně použil i svůj černej Ibanez Les Paul, kterej mám od začátku a někde Gibson Les Paul Custom z roku 75. Ale nejvíc partů jsem natočil na SG-čka. Většinou jsem točil přes starej Marshall PA 20 a na zakázku dělaný bedny se starými Celesion reproduktory, ty jsem měl čtyři a různě je kombinoval. Strata jsem zapojil přes kombo Fender Princeton 68 nebo přes lampovou Leslie 148.

Jirka měl několik různejch baskytar, Rickenbaker a několik starejch Ibanezů. Mikrofony jsme používali různý, základy jsme točili kompletně naživo a Marika nás tady z režie nahrávala a dávala nám pokyny...

Snímali jste všechno přes mikrofony, bicí a komba?

Přes mikrofony, ale ne jak se to dneska klasicky dělá. Měli jsme specifiký rozestavení mikrofonů u bicích, spíš prostorově než kontaktně  a bylo jich 9. U kytary dva mikrofony blízko bedny, a Neumann u87 z dálky, na basu taky mikrofon u bedny plus linka, a z toho se pak vybíraly nejvhodnější kombinace. Pak jsou tam dohrávky - druhý kytary, třetí kytary atd. Ve skladbě Last Chance jsou různé zvukové efekty, skřípání dveří, tibetské mísy nebo broušení kosy. Marika nazpívala některý písničky třeba třikrát, a pak vybírala, v jaký pasáži se jí víc líbí výraz. Tady v Strange Spider točila třeba Rhodes piano a je tu i kytara přes Leslie... V Burning Now jsou kytary pozpátku a tak dál. Písničky na nové desce už fanoušci znají z koncertů, většinu jsme hráli už s Monikou, jako třeba Holy Water, ale snažili jsme se je na nahrávku udělat trochu jinak.  Ve studiu máme hlavně možnost dosáhnout i zvukomalbu kterou naživo není možné realizovat. Koncerty mají zase jiné přednosti.

Podstatná je věc, že vy to chcete vydat v první řadě na vinylu.

Ano, bude mít výpravný otevírací obal od grafika Honzy Mouchy, který má už dvě významná zahraniční ocenění za svou práci. Vzniká na můj návrh který pak ještě kapela během mozkové bouře doladila a myslím, že určitě zaujme. Formátu LP desky jsme uzpůsobili i pořadí skladeb. Tedy každá strana má svůj otvírák a akustický song na konci. Samozřejmě bude desku doprovázet i nějaký videoklip.

Desku si budete vydávat sami?

Asi jo. Nebo má někdo zájem?

Otázka na závěr: Co tě inspiruje a oslovuje z domácí scény?

To je strašně těžká otázka. Jsou tady spřízněný kapely, který  hrajou jinak než my, což je dobře. V ranku toho co děláme my je tu samozřejmě Honza Holeček s jeho projektama, pak třeba Cuprum, který jsou spíš takový progrockový. Je tady spousta dobrejch muzikantů.

Co se mi ale naopak nelíbí je, čím se prezentuje mainstream, co se tak obecně valí z rádií a televizí ve velkým. Čimž nechci říct, že tady nejsou rozhlasový nebo televizní pořady, kde dostanou prostor nějaký zajímavější party, ale ten mainstream mi přijde strašně obyčejnej a stejnej. Jsou to už takový klony svejch klonů. Samozřejmě že to není jen u nás, ale je smutný že je to takový šedivý nebarevný a pořád dokola. Přitom je tu strašná spousta talentovanejch muzikantů a kapel a nedostávaj ten prostor kterej si zaslouží. Ne všichni mají výdrž jako my, jak říká Honza Drchal, kytarista z Cuprum: Až skončí třetí světová válka, přežijou jen krysy a Red Baron Band J

Miloš Latislav, foto Milan Hašek a Mia Feres
---
Psáno pro Frontman.cz

RBB nahrává základy ve studiu Doupě

Leo Lyons a Joe Gosh z Ten Years After

Leo Lyons a Paul Kowacz

My mixcloud news ~((

New on my Mixcloud

Red Baron Band pracují na novém albu

Pražský hardrockový kvartet Red Baron Band má od loňského léta novou zpěvačku, kterou je Marika Postlerová. V současnosti skupina pracuje na novém albu s názvem Last Chance, které by mělo vyjít do konce letošního roku. Aktuálně kapela zve na koncerty, které proběhnou 14. června v klubu Velbloud v Českých Budějovicích a 15.6. na Koza Festu v Zrcadlové Koze u Turnova (tam je vstup zdarma). Nově jsou všechna alba RBB k poslechu a stažení na Bandcampu.



http://www.redbaronband.com

Rainbow in Prague, April 2o, 2o18

Ritchie Blackmore’s Rainbow

VYJDE DUHA NAD PRAHOU?

Znáte je? Z mé generace znají Rainbow snad všichni, a každý kytarista zná Ritchieho, černokněžníka, chlápka v černém se stratocasterem. Před časem sestavil po mnoha letech nové Rainbow a 20. dubna by měli, poprvé od vzniku kapely v roce 1975, hrát v Čechách. 

Richard Hugh Blackmore (ročník 1945) byl základním elementem ve vývoji Deep Purple, kteří jsou mnohými dodnes považováni za nejlepší kapelu 20. století. Ještě před jejich vznikem v roce 1968 hrál Blackmore jako studiový kytarista na bezpočtu nahrávek německého a anglického psychpopu a rokenrolu. První, nepříliš úspěšná fáze DP trvala něco přes rok. Když se pak k Ritchiemu, varhaníkovi a hlavnímu skladateli Jonu Lordovi a bubeníkovi Ianu Paiceovi přidali zpěvák Ian Gillan a basista Roger Glover, záhy vzniklo to, co je k slyšení na albu In Rock z roku 1970 v sestavě nazývané Deep Purple Mk II. Skladby, ba přímo nářezy jako Speed King a Child In Time s dominujícím zvukem kytary a hammondek dnes patří do zlatého fondu hard rocku, přičemž ve stejném roce vyšly i první desky Black Sabbath a Uriah Heep a jen o něco dříve debut Led Zeppelin. 



Když se hudební vývoj Deep Purple v roce 1972 ustálil do podoby, zachycené na megaúspěšné kolekci Machine Head se skladbami jako Smoke On The Water nebo Highway Star a následném živém dvojalbu Made in Japan, došlo v kapele k jistému pnutí, které v roce 1973 vyvrcholilo odchodem Gillana a Glovera. Místo nich přišli David Coverdale a Glenn Hughes, ale trvalo to zhruba jen rok, než v kapele nevydržel Blackmore. Bavilo ho živé hraní, ale studiovou práci v týmu nějak nedával. Proto si vyhlédl zpěváka Ronnieho Dia, Američana s italskými kořeny, a ještě před posledním koncertem s Deep Purple 7. dubna 1975 v Paříži vzniklo v mnichovském studiu Musicland, podobně jako předchozí desky DP s pomocí zvukaře a producenta Martina Birche album Ritchie Blackmore’s Rainbow. Sestavu tvořila kompletní Diova kapela Elf, ovšemže bez kytaristy.



Pro první turné Rainbow ale Ritchie spoluhráče kompletně vyměnil, zůstal jen Dio. Druhé, pravděpodobně nejlepší LP Rainbow Rising z roku 1976 stojí krom Diova fantastického pěveckého i textařského výkonu a Ritchieho definitivně vyzrálé kytarové hře i na schopnostech Cozyho Powella, jednoho z prvních bubeníků, který dokázal tvůrčím způsobem využít dva šlapáky, a fantazii mladého amerického klávesisty jménem Tony Carey. Plně to dokumentuje i živé dvojalbum On Stage z následujícího turné. Hard rock inspirovaný barokem i středověkou a renesanční hudbu se tu rozlévá do rozsáhlých a překvapivých jamů, vycházejících z nových i starých témat.  



Dál už se historie Rainbow šmodrchala, ani dvě alba po sobě nejsou natočena ve stejné sestavě. Po Diovi se v roce 1978 mikrofonu ujal R&B veterán Graham Bonnet, ke klávesám nastoupil Don Airey a ve stejné době Blackmore povolal někdejšího nechtěného kolegu z DP Rogera Glovera. Ten s ním vydržel až do reunionu Deep Purple Mk II v roce 1984, což byl logicky na čas konec Rainbow. 




Po dvou studiovkách klasické sestavy Deep Purple ale nevydžel kapelové pnutí Ian Gillan a Blackmore povolal třetího zpěváka Rainbow, Američana Joe Lynn Turnera. Vydali album Slaves and Masters, které podle mnohých zní víc jak Rainbow než Deep Purple. Po opětovném návratu Iana Gillana a nepříliš zdařilém albu The Battle Rages On v roce 1993 odešel Ritchie z DP definitivně, jen pár dnů po koncertě v Praze. Nejdřív obnovil na dva roky a jedno album Rainbow s kompletně novými, mladšími spoluhráči, a pak se našel v renesančním folkrocku se svou obdivovatelkou, původně fotomodelkou, potom zpěvačkou a od roku 2008 i manželkou Candice Night, která mu po řadě předchozích, nepříliš trvalých partnerských vztahů poskytla potřebné zázemí. Pod hlavičkou Blackmore’s Night natočili řadu úspěšných desek a mnohokrát hráli i v Čechách a na Moravě.

 

V roce 2015, když Ritchie znovu zatoužil po elektrifikovaném zvuku svého stratocastera a peckách jako Stargazer, Man On The Silver Mountain, Long Live Rock’n’Roll nebo Catch The Rainbow, podařilo se mu s pomocí Candice najít zpěváka Rainbow revivalu Ronnieho Romera, rodáka z Chile, žijícího v Madridu, který s přehledem zvládá party Ronnieho Jamese Dia, Grahama Bonneta a Joe Lynn Turnera, tedy všech tří zpěváků původních Rainbow, ale i Iana Gillana a Davida Coverdalea. Klávesistou se stal Jens Johansson, dlouholetý spoluhráč velkého Blackmoreova fanouška Yngwieho Malmsteena, rytmiku tvoří basista Bob Noveau a bubeník David Keith z Blackmore’s Night, do sestavy patří i doprovodné zpěvačky Candice Night a Lady Lynn. Geneze vzniku nových Rainbow, kteří v červnu 2016 odehráli tři festivalové koncerty v Německu a Birminghamu, je detailně popsána v tomto rozhovoru.

 

Vloni kapela absolvovala čtyřkoncertní britskou šňůru a letos 8. dubna odstartovala v Moskvě, aby přes Petrohrad, Helsinky a Berlín přijela 20. dubna zakončit své turné do Prahy. V březnu zveřejnili Rainbow první regulérní nahrávku s Ronniem Romerem, novou skladbu Waiting For A Sign, která je snad příslibem kompletního studiového alba. Dle mého skromného názoru by jejich pražské premiéře víc slušelo Fórum Karlín nebo Retro Music Hall než megalomanská o2 Aréna, ale třeba koncertní technici a zvukaři s pomocí alchymistické Prahy dokážou zázrak :) 

Miloš Latislav, Close To The Edge pro Frontman.cz




www.ritchieblackmore.info
https://en.wikipedia.org/wiki/Rainbow_(rock_band)

New on my mixcloud March ~i8°°

PF 2o18

  

A study on one song, its roots and branches.

KEN HENSLEY feat. JORN LANDE - We're On Our Way (Free Me extract)
RiTCHiE BLACKMORE'S RAiNBOW - Catch The Rainbow
JiMi HENDRiX EXPERiENCE - Little Wing
GLENN HUGHES - Catch The Rainbow 
RAiNBOW - Rainbow Eyes (excerpt)
SYNKOPY & OLDŘiCH VESELÝ - Černý racek
RAiNBOW - Catch The Rainbow (Live On Stage 1976)
JiŘí SCHELiNGER - Buď s námi dál
RAiNBOW - Catch The Rainbow (Live at Donnington 1980)
JiMi HENDRiX EXPERiENCE - Little Wing (Live at The Royal Albert Hall 1969)
JUDY GARLAND with the M-G-M Studio Orchestra - Over The Rainbow
ELF - Rainbow

Red Baron Band in Futurum or 21st Century Hard Rock Band CZ

A bit of prog, if you like. Red Baron Band will play at Futurum Music Bar on May 3rd, concert will be accomapnied with video screening.  Current line up of this 70's-like prog / hard rock unit is Monika Infernalis - vocals, Pavel Kowacz - guitars, vocals, Mikuláš Čimbura - hammond organ, clavinet, mellotron, analog synths, Jarda Hynek - bass guitar, Radek Horník - drums. RBB draws inspiration from classic hard rock bands like Led Zeppelin, Deep Purple or Uriah Heep, as well as from some prog acts (listen to Song For Derek Shulman from their second album In The Light for example). They released four albums in between 2ooo-2o1o, last one is named Reflections. On some of them they invited guest players including saxophonist Jakub Doležal, pianist Emil Viklický (in his first appearance on moog after many years), singer Zuzana Michnová of Marsyas band or vibraphonist Radek Krampl. There will be another band Maria Scare in Fururum Music Bar.


http://www.redbaronband.com/